Je to už měsíc, co se rozbil motor auta při cestě z prvních přímých voleb v dějinách Česka. A přestože mě výsledek zklamal, věřím, že prezident není tak zásadní jako motor pro auto. U automobilových metafor ještě chvíli zůstanu, protože se obávám, že zvolení Zemana celkem odpovídá stylu jízdy autem v ČR.
A jak Češi jezdí? Při návratu ze semestrálního Erasmu ve Švýcarsku je to šok (ale i ve srovnání s východnějšími Slováky i Maďaři jsme vražednější – viz “...ale v nehodách…“). Jezdíme agresivně, bezohledně, kdo má kvůli většímu mindráku větší auto a motor – má jakoby víc práv. Jezdit neumíme a ještě u toho ukazujeme svou hloupost. Obzvláště jízda po Praze je ztížena množstvím reklamy, která je ideální na praní špinavých peněz. Navíc znemožňuje orientaci návštěvníkům Prahy a video billboardy řidiče přímo oslňují. Ostatně v umístění reklam u silnic jsme taky unikát v porovnání s Východem i Balkánem (viz www.nechceme-billboardy.cz).
Bojím se, že Zemanův styl prezidentování bude odpovídat tomuto auto-zážitku. Vítězství díky probouzení nejprimitivnějších nacionálních vášní a ještě nevyléčených komunistických mindráků. Agresivní pomlouvačná reklamní kampaň. Sponzoři z Ruska –jakoby bylo jedno, odkud peníze přichází a že původ reklamy je za hranicí legálnosti. Celkově byla kampaň jako jízda po Praze: kdo víc řve a bouchá do stolu, víc se prosadí.
Musím říct, že jsem byl – obzvlášť po návratu do Prahy – dost skeptický a v podstatě smutný. Z obrazu, který prezidentská volba vymalovala o české společnosti (a to jsem ji zažíval zprostředkovaně ze Švýcarska přes Facebook a Twitter).
Teď se pokusím vysvětlit, proč prezident není jako motor auta – přirovnal bych ho spíš k tlumičům. Myslím, že prezident má reagovat na stav české společnosti, tedy schopný „odpružit“ osazenstvo auta. Zároveň bych silnici přirovnal k mezinárodním podmínkám, kterými je spoluurčována cesta českých pasažérů – prezident může ovlivnit, jak vnímáme okolní svět. Stát bych připodobnil k autu samotnému, jedná se o instituce, které nám jako společnosti pomáhají pohybovat se dějinami.
Od metafor zpět k lidem: Myslím, že o Zemanovi ani Klausovi se na rozdíl od Havla nikdy nebude vyučovat předmět na Univerzitě v Curychu (ani na žádné jiné respektované univerzitě). Stejně tak si myslím, že místo schopnosti reflektovat stav a problémy české společnosti i společnosti evropské, budeme mít dalších pět let cestu spíše ztíženou než usnadněnou. Budeme se kodrcat. V zahraničí nás bude Zeman zesměšňovat. Na rozdíl od Klause nebude od rozhovorů odcházet, ale bude přímo urážet novináře. Obávám se, že posílí netransparentní zájmy a dojde k návratu slovní hrubosti 90.let překonávající duo Topolánek&Paroubek. Uvidíme, jestli se Zemanovi podaří i obnovit nejhorší politický relikt demokratické minulosti – opoziční smlouvu.
Ovšem, ač se budeme kodrcat – jsem přesvědčený, že automobil pojede. Stačil mi první týden semestru. Bude to znít pateticky, ovšem je to tak: Když mluvím s tolika inteligentními a nadějnými mladými lidmi – vrací se mi naděje. A třebaže je řada z nich nespokojená s úrovní univerzit, vidím jejich snahu dosáhnout kvalitnějšího vzdělání. Dalším prvkem, který mě uklidnil, bylo pozorování velmi pomalé proměny struktury u „mé“ Fakulty sociálních věd UK. Než přišel (před pár lety) nový děkan schopný modernizace, než dojde k modernizaci na jednotlivých oborech. Než přijdou první generace vyučujících se zkušenostmi ze zahraničí (s mizernými platy) a tedy i znalostmi současných problémů oboru. Navíc můžu srovnávat zjevné rozdíly způsobené právě rozdílnou rychlostí modernizace závislé na osobnostech: Žurnalistika a marketing s neschopným vedením a impotentním vzděláváním (třebaže s pár nadějnými pedagogy). Versus snaha některých teritoriálních specializací stát se konečně skutečně multioborovými studii (ne jen moderní historií) – umožněná díky odborníkům (alespoň na historii) a vstřícnému vedení.
Všechno potřebuje čas. Obměna struktur, generací, metod. Ale také všechno potřebuje lidi, kteří chtějí něco změnit a zlepšit. Lidi, kteří jsou vzdělaní a mají zdravou sebedůvěru. Lidé, kteří umí věcně argumentovat (např. dobrou praxí ze zahraničí i ČR) a nebojí se (Němců, Sudeťáků, sebe, tebe).
Pokud chceš taky přispět k tomu, aby naše kodrcání bylo o něco snesitelnější – a snad i kratší, navrhuju 3 kroky, které nás jako společnost mohou posunout dál. Ten první, zvládne s trochou dobré vůle úplně každý a další dva většina:
1) Buď slušný/á a usmívej se :) Budeš se divit, že po vytrvalém usmívání i ty protivné zapšklé padesátileté normalizační prodavačky/pokladní/úřednice atd. pookřejí. Nejlepší způsob, jak bojovat s vytrvalou blbou náladou a agresivitou je optimismus a slušné chování. Vysmíváme se Američanům, ale oni si zvolili Obamu a my Zemana ;)
2) Cestuj. A nemusí to být daleko! V Praze jsou viditelné rozdíly mezi městskými částmi. V ČR jsou velké rozdíly mezi obcemi, městy, krajskými městy. Všude se najde inspirace a příklad, že něco je možné dělat lépe. Kolikrát se člověk diví, že ještě není v zahraničí. Vrstevníkům asi ani nemusím doporučovat vycestovat za studiem do zahraničí, pár jich to stihlo během střední – většina to zažije na VŠ. A těžko někdo bude litovat!
3) Politika není špína. Znechucení obzvláště voličů Schwarzenberga vede k znechucení z politiky a veřejného dění vůbec. Ovšem pokud se stáhneme do své soukromé sféry, nebude vulgaritě bránit už vůbec nic. Stojí za to uvažovat o vstupu do politické strany. Pro začátek ovšem stačí se věnovat nejbližšímu okolí – vyfotit např. rozbitou lavičku mobilem a dát ji na web, aby obec sjednala nápravu – to zvládne s drobnou pomocí každý (viz LepsiMisto.cz). Další možnosti je žádat úřady o informace (viz www.InfoProVsechny.cz), nebo psát politikům zvoleným za Tvůj obvod (viz NapisteJim.cz).
