Spolužák z teritoriálních studií Michal Lebduška píše ze studijního pobytu v Kyjevě:
Člověk by si řekl, že rozdíly mezi námi a Ukrajinou nemohou být zásadní. Jistě jsem si nikdy nedělal iluze o hospodářské vyspělosti nebo úrovni vzdělání v této zemi, ale že mohou být až tak drastické by mě nikdy nenapadlo. Inu stále ještě to je neoddiskutovatelná součást Evropy a k tomu ještě – jako my – slovanská země. Kyjev je od Prahy vzdálený asi jako Řím nebo Marseille. A i přesto..
Ostatně nejsem na Ukrajině poprvé.
Že není místní situace úplně ideální, je jasné. Ostatně nejsem na Ukrajině poprvé. Ale že může být až tak špatná, jsem netušil. Naprosto zásadní jsou především neskutečné rozdíly mezi společnostmi, které člověk rozkrývá až s delším odstupem, když do místní společnosti pronikne. To si pak ovšem člověk občas připadá jako v hodně hloupém vtipu, poté co postupně vystřízliví z úvodního nadšení.
Není to zdaleka jen naprostá nefunkčnost respektive neefektivnost veškerých struktur (snad jediný efektivní systém existuje ve vlaku Sevastopol – Kyjev, po pěti minutách jízdy každý věděl, u kterého průvodčího se dá koupit který alkoholický nápoj; nabývám pocitu, že pokud něco přímo nepřikáže sám velký Viktor Fedorovič, tak se prostě nic dít nebude) či totálním absence základních slušných mravů (tak například v metru musíte být připraveni na to, že když překážíte, tak vás dotyčný jednoduše beze slova odstaví z cesty).
Naprosto zoufalou je i úroveň nejprestižnější ukrajinské univerzity
Naprosto zoufalou je i úroveň nejprestižnější ukrajinské univerzity, jež odpovídá tak možná průměrnému českému gymnáziu. Pominu-li jakýsi zvláštní systém, kdy se začíná studovat už kolem cca 17. roku života, pak je naprosto šílený třebas systém seminářů, které fungují asi jako středoškolské zkoušení/přednes referátu u tabule s čtenými informacemi z wikipedie. Za zmínku stojí také místní studenti. Pak tedy vězte, že kyjevský institut mezinárodních vztahů (aka vznešeně rusky “KIMO”) je ústavem naprosto elitním, kde narazíte na ratolesti snad všech důležitých osobností politické a podnikatelské sféry Ukrajiny. Tomu odpovídá i jejich chování – velmi dětské a přezíravé (na nějakou větší integraci s nimi můžete zapomenout). Nezbytným doplňkem každého studenta je nejnovější verze iPadu (nejnovější produkty společnosti Apple jsou ostatně velmi často námětem studentských rozhovorů). Studentky pak musí mít pokud možno co nejdelší podpatek a výstřih (obecně tedy samozřejmě nic proti hezkým dívkám, ale nemusí za každou cenu působit jako ve veřejném domě). Studenti musí – pro dodání pocitu vlastní důležitosti – nosit na každou přednášku oblek. Pokud dojde na nějaké místní studentské performance (například k oslavě “dne studentů” 17. listopadu), pak je jedno co máte předvádět, důležitý je co největší sexuální podtext (ne že bych dal na klišé a stereotypy, ale ten EuroTrip není zase tak úplně mimo – jen to posunout ještě ob jednu zemi na východ).
Ostatně ne náhodou bylo naší kolegyni zpoza západní hranice řečeno, že když nebude nosit oblečení s obrovským výstřihem, tak skončí jako stará panna.
Ostatně ne náhodou bylo naší kolegyni zpoza západní hranice řečeno, že když nebude nosit oblečení s obrovským výstřihem, tak skončí jako stará panna. A abych nezapomněl. Nestuduje se pro zvýšení vlastní kvalifikace, zlepšení šancí na pracovním trhu a vlastnímu sebezdokonalování. Studuje se přece proto, abych mohl najít lepší partii, jež bude hned po ukončení studia šťastně završena svatbou a kupou dětí.
Jakýkoliv rozhled a kritické myšlení místních studentů se pohybuje kolem bodu nula. Tak například studenti oboru „mezinárodní ekonomické vztahy“ se zaměřením na Evropskou unii měli problém dát dohromady 15 původních členů unie! Ani snad nechci vědět, jestli si místní studenti (mezinárodních vztahů!) skutečně představují svět za hranicemi Ukrajiny, tak jak předváděli během dne studentů (kdy jednotlivé skupinky různými scénkami veřejně představovali vybrané země světa) – tzn. kombinace alkoholové party, informací z wikipedie, Justina Biebera a polonahých studentek. Znalost angličtiny je taktéž velmi ubohá (a to je ještě v KIMO obecně velmi nadprůměrná), práci na téma vztahy EU a latinské Ameriky lze přece velmi snadno udělat s výhradně ruskými zdroji!
Samostatným fenoménem jsou všudypřítomné „babušky“
Samostatným fenoménem jsou všudypřítomné „babušky“ rozdávající letáčky, které nabízejí vypracování ročníkových, diplomních či jiných prací. Sice už jsem si už na jedné přednášce od jednoho profesora vyslechl velmi zajímavý projev o plagiátech („já poznám, že to není samostatná práce!“), ale většinově je to zjevně akceptováno. Ostatně údajně za tím stojí sami univerzitní pracovníci, čemuž se mnohdy nelze při výši místních platů divit – mladší univerzitní pracovník si vydělá max. něco k našemu minimálnímu platu, ostatní samozřejmě ještě méně (minimální plat na Ukrajině je 980 hřiven – cca dva tisíce korun).
Obecně jsou v Kyjevě obrovské rozdíly mezi „kastami“. Pro některé studenty KIMO (kteří mají obecně všechno naservírované od bohatých rodičů) je například normální jezdit nakupovat a pařit do Evropy, protože je to víc „cool“, než v Kyjevě. S „obyčejnými“ lidmi se samozřejmě ze zásady nebaví.
Samotnou kapitolou je také zařizování jakýchkoliv formalit. Sebemenší obnos je třeba zaplatit v bance, a tudíž se s železnou pravidelností stává, že sumu odpovídající zhruba 30 Kč zaplatíte po hodině čekání.
Krásným zážitkem je boj s místními knihovnami.
Krásným zážitkem je boj s místními knihovnami. Nejprve si musíte projít martyriem hlavní univerzitní knihovny a různých fakultních knihoven, kde se dozvíte, že nevlastní vůbec nic k potřebnému tématu (univerzita je obecně – co se týče literatury – zoufale vybavena). Načež přichází na řadu zcela jedinečná národní knihovna vlastnící nějakých 15 milionů svazků a naprosto nepoužitelný elektronický katalog. Následuje alespoň tříhodinové listování klasickým katalogem a vyplňování stupidních papírků, na jejichž základě vám potom budou knihy půjčeny. Ovšem pozor, jen v rámci knihovny, domů si je vzít nemůžete! Jediný způsob, jak s nimi pořádně pracovat a netrávit každý den v knihovně je kopírování. Ovšemže nijak levné, ostatně není to přece žádná charita. Takže tedy přijdete do knihovny, pár krásných hodin u katalogu (alespoň když jste tam poprvé), hodina a půl pauza na oběd, než vám knihy připraví a pak je konečně dostanete, načež je nesmíte vynést z budovy, takže příště vlastně totéž. Typickým obrazem jsou také záležitosti kolem ukrajinských víz. Ta platí až teprve poté, co se na Ukrajině oficiálně zaregistrujete (a obdržíte „propisku“). Poprvé měla stát 500 hřiven, podruhé 250 a nyní je údajná cena 142.
A to už vůbec nemluvím o správně “socialisticky” nasraných lidech, kteří se na vás i při obyčejném placení v obchodě budou dívat jako na tu nejhorší špínu na světě. A ostatně ošklivý pohled spolucestujících v metru, když rozmlouváte cizí řečí je také k nezaplacení. Abych ale byl objektivní.
Je tady i spousta velmi příjemných lidí, kteří se s člověkem velmi dlouho příjemně baví. Pouhá jednoduchá otázka tak může skončit půlhodinovým rozhovorem.
Je tady i spousta velmi příjemných lidí, kteří se s člověkem (obzvláště po zjištění, že se jedná o “inozemce”, který hovoří místní řečí) velmi dlouho příjemně baví. Pouhá jednoduchá otázka tak může skončit půlhodinovým rozhovorem. Smutné je, že to platí primárně pro osoby starší generace. A samozřejmě pro všechny žijící mimo Kyjev (což potvrzují krásné zážitky s lidmi ze Zakarpatské oblasti či Krymu).
Akceptovat něco takového tak blízko domova je skutečně obrovsky těžké. Obzvláště v případě, že se jedná o zemi, která je mentálně pevnou součástí Evropy. Veškeré ideály je potřeba opustit, protože tenhle strašný systém (pokud to vůbec lze tímto slovem nazvat) prostě změnit nemůžeme.
Představa, že tahle země má aspirace vstupu do EU je strašná.
Představa, že tahle země má aspirace vstupu do EU je strašná. A nutno poznamenat, že podobný názor nesdílí, jen kolegové z „Jevrosajuzu“. Brazilka, jež učí na filologii portugalštinu, vypadala velmi šťastně, když nám sdělovala, že za měsíc odjíždí domů. Stejně tak sousedé z vedlejšího pokoje – Číňané – byli velmi rozčarovaní a lámanou ruštinou si mi stěžovali, jak je tahle země „bjednaja“ (a to tedy Čína není – z toho co jsem mohl zběžně turisticky poznat – v tomto směru žádný hit). Reflexe – teď už velmi blízkých – kolegů ze sousedních zemí jsou neméně zajímavé. Spolustudentka z Berlína (stejné generace jako já), má na věc velmi podobný náhled, obohacený velkými zkušenostmi z Ruska (na jejich poměry provincie), kde i přes mnohé nešvary jakýsi řád zřejmě skutečně funguje. Oproti tomu kolega z Varšavy (pokolení poněkud staršího) vidí situaci sice kriticky, ale trochu z odstupu, poněvadž má za sebou zkušenost vyrůstání v období vojenského stavu. Velmi zajímavá konfrontace na základě individuálních zkušeností.
Zkušenost je to naprosto neocenitelná a nároky jsou takřka nulové
Ale v zásadě si nestěžuji. Zkušenost je to naprosto neocenitelná a nároky jsou takřka nulové – je tedy klid na zpracovávání materiálů k bakalářce, což je vedle zlepšení jazykových dovedností ta nejdůležitější věc, kvůli které se sem vyplatilo vyrazit.
zkrátka
Vítejte ve východní Evropě!
(obrázek je z webu http://alltopics.com/visa-ukraine.html)
