Seminární práce do předmětu Seminář k aktualitám, vyučovaným doktorkou Zuzanou Kasákovou na Mezinárodních teritoriálních studiích IMS FSV UK o rozsahu 10 stran. Zatím nebyla kontrolována – nejedná se o finální verzi. Ke stažení: .doc verze.
Úvod
Cílem této práce je představit diplomacii EU po vstupu platnosti Lisabonské smlouvy, především formování nově vzniklých institucí: prezidenta evropské rady, Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Evropské služby vnější akce. Protože se jedná o práci k předmětu Seminář k aktualitám – mým hlavním zdrojem informací budou média. Nebudu se tedy zabývat směrnicemi a texty vydanými přímo evropskou unií, ale reakcemi médií na změny probíhající v EU.
Co je lisabonská smlouva – jaké měla cíle
Prvního prosince 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva. Ta nahradila neúspěšnou Smlouvu o Ústavě pro Evropu, která byla zamítnuta roku 2005 v referendu dvou zakládajících členů evropské integrace (ve Francii a Nizozemí). Lisabonská smlouva, vznikla na popud Německého předsednictví – odstranila z „Ústavy EU“ symbolické prvky jednotného státu, ovšem zachovala její mechanismy. Tradičně tak k posílení integrace došlo ne díky myšlence jednotného superstrátu, ale díky technicistnímu systému přesunu pravomocí z národních na komunitární úroveň.
Cílem Lisabonu bylo dle vlastní preambule: „…to enhancing the efficiency and democratic legitimacy of the Union and to improving the coherence of its action.” Nástrojů k tomuto cíli je několik: Došlo k reformě rozhodovacích procesů. Nejvýraznější změnou je rozšíření situací, při kterých probíhá hlasování kvalifikovanou většinou v Evropské radě. Jak uvádí preambule, snaží se Lisabon snížit demokratický deficit unie. A to rozšířením pravomocí parlamentu a zavedením evropského občanské iniciativy. Dovolil bych si říci, že i implementací Listiny základních práv Evropské unie. A co je tématem mé práce, EU se snaží zvýšit koherenci svých zahraniční akcí. A to získáním právní subjektivity a nově zřízeným úřadem prezidenta Evropské rady a Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
Diplomacie EU
Kritika evropské diplomacie
Proč je nutné zlepšit fungování evropské diplomacie, se rozepisuje La País: „Navzdory evropským dohodám o bezpečnosti obsadilo Rusko v srpnu 2008 Gruzii odvetou za její nesmyslný útok na hlavní město Jižní Osetie. V listopadu téhož roku si Čína dopřála luxus odložit summit s EU na protest proti setkání Nicolase Sarkozyho s Dalajlámou. O měsíc později po izraelském útoku na Gazu se Evropská unie okamžitě nabídla, že bude financovat rekonstrukci, aniž by po Tel Avivu vůbec žádala nějaké vysvětlení.“1
Jak se na úpadek vlivu Evropy – především v oblasti lidských práv – dívá New York Times při příležitosti zvolení Německa a Portugalska do Rady bezpečnosti OSN viz článek z října 2010: „Světová finanční krize otřásla Spojenými státy a Evropou daleko více než rozvíjejícími se ekonomikami Brazílií, Čínou a Indií. „Krize zpochybnila požadavek nadvlády evropského politického a ekonomického liberalismu,“ tvrdí Dworkin. To, že Evropa vyjádřila podporu, byť nevyváženou, americkým misím v Iráku a v Afghánistánu, její reputaci bojovnice za lidská práva a demokracii také příliš neprospělo.“2
Nově vzniklé úřady
Snaha o přiblížení se k jednomu telefonnímu číslu, které pro komunikaci s Evropou požadoval roku 1970 Henry Kissinger, je nejviditelnější změnou, kterou Lisabon zavedl. Vytvoření prezidenta Evropské rady a Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Běžně v médiích označovaných za prezidenta a ministra zahraničí EU. I když se jedná o nepřesná označení, budu je používat, neboť právě zkratkovitost ale i výmluvnost označení obecně rozšířeným pojmenováním). Vznikem těchto postů by měla být zlepšena kontinuita reprezentace EU problematická taktéž kvůli půlroční rotaci předsednictví. Jak píše Der Spiegel: „Ministr zahraničí, který bude reprezentovat kontinent na globální úrovni a jednat jako mluvčí 27 členských států se stane nástupcem Javiera Solany jako generální tajemník Rady a zároveň převezme portfolio eurokomisaře pro zahraničí a fungovat tak jako zástupce předsedy Evropské komise.“3– dojde také k sjednocení úřadů, aby se předešlo situaci, kterou taktéž popisuje Der Spiegel: „Solana, nejvyšší diplomat EU, žehral na volební podvod v Keni a v té samé chvíli komisař EU pro rozvoj posílal miliony euro na bankovní účty těch, kdo volby zfalšovali.“
Tomu je nutné jistě předcházet, EU ovšem použije své tradiční prostředky: „silnou administrativu. A něco dává tušit, že to bude drahé a velkolepé. Nová „Evropská služba vnější akce“ by nakonec mohla mít 6 000 až 7 000 eurokratů.”3 Ostatně problematikou vzniku této služby se budu zabývat dále v této práci.
Vrátím-li se k článku na úvodu této kapitoly – dozvíme se, že ani platnost Lisabonu nepomohla evropské (ne)jednotné diplomacii: „Během kodaňského summitu o klimatu, který se konal loni v prosinci, se pak Washington a Peking spojily, aby přehlasovaly Evropany a bojkotovaly tak přijetí právně donucovací dohody o snížení emisí. Nato Barack Obama, který se těší větší popularitě v Evropě než ve vlastní zemi, oznámil, že má na práci důležitější věci než účast na summitu EU-USA pod španělským předsednictvím. Korunu tomu všemu nasadila rychlost, s jakou si Evropané pospíšili omluvit se Tripolisu poté, co si Švýcarsko dovolilo zadržet syna Muammara Kaddáfího za kruté zacházení [se služebnictvem].“1 Že se bohužel vznikem nových úřadů situace nezlepšila, popíšu v kapitole Řada neúspěchů – teď se ovšem dostáváme k samotným funkcím:
Prezident a ministryně zahraničí
Bohužel nově jmenované tváře EU nevyvolaly nadšení: „… Van Rompuy ve srovnání s baronkou Ashtonovou opravdu činorodým chlapíkem. Skládá haiku (…), praktikuje zen, pracuje velmi tvrdě a je přesvědčen, že aby se mohla dělat správná rozhodnutí, je zapotřebí „si najít čas na odpočinek.“ Konec konců je premiérem Belgie. A Ashtonová? Nikdy nikde nezískala ani špetku diplomatické zkušenosti, což – jak se zdá – se za nevýhodu nepovažuje…“4 Podobně rozladěný byl po jmenování Ashtonové a Van Rompuye tisk po celé Evropě. Novináři se předháněli v titulcích, vyjadřující názor na „kvality“ nově zvolených zástupců EU. Označovaných za nevýrazné – neznámé mimo svou zemi, s malým charismatem, bez vůdcovských schopností a dostačujících zkušeností.
Zatímco Van Rompuy má podporu ve vlastní zemi viz Le Soir: „Mr Nobody v čele Evropy?“ Ano, až na to, že „[Belgičané] si přivykli na taktického, diskrétního, šikovného a filozofického Van Rompuye, který jim navrátil stabilitu.“ A dokonce i The Guardian o něm napsal: „jeho zdánlivá skromnost maskuje železnou rozhodnost, vysokou inteligenci a výrazné myšlenky, které jen málokdy sdílí. Nesnáší hlupáky a v soukromí může být vůči svým politickým odpůrcům velice tvrdý.“
O lady Ashtonové je velmi obtížné najít pozitivní reakce – Le Soir shrnul své zklamání definicí: „neznámá osoba, jejíž jediné kompetence představuje do této chvíle to, že je to žena, socialistka a Britka.“
„Zklamání se týká i způsobu jmenování: „Z toho, jak byli tito představitelé vybíráni, si lze vzít dvojí ponaučení,“ píše The Economist. Za prvé, že „evropští národní lídři nejsou připraveni sdílet mezinárodní scénu se skutečnými rivaly.“ A za druhé, že „s Lisabonskou smlouvou přenechali tito stejní národní lídři daleko více moci, než se domnívali, panevropským politickým stranám,“ které „prosadily dohodu a rozdělily si posty s výhrůžkou, že v Evropském parlamentu zamítnou jména, která jim nevyhovují.“
Podle listu The Guardian „se Evropa vrátila ke starým zvykům. Francouzsko-německá domluva na nevýrazném Belgičanovi – tak přesně fungovaly věci do dneška. Jako by Švédové, Poláci a ostatní nikdy nevstoupili do klubu.“ Tolik k prvotnímu šoku uvádí přehled Presseurop.eu5.
„Dělá to dojem, že Evropa znavená dějinami nesní konec konců o ničem jiném, než jí [globální mocností]nebýt. Chce se stát prosperujícím, stabilním, demokratickým kontinentem, avšak zahleděným do sebe s nezájmem o zbytek světa a necítit za něj odpovědnost. … Nicméně je třeba si připustit, že ohledně výběru zmíněných osob existují i pozitivnější interpretace. Možná, jak napsal Wolfgang Münchau v listě Financial Times, EU musí vzhledem k současné situaci začít vnitřní diskuzí a hledáním konsenzu o klíčových otázkách. … Z tohoto úhlu pohledu je pak daleko rozumnější vybrat osobnosti, které mají spíše talent vyjednávat než smysl pro vůdcovství. Podle té samé logiky je přínosnější vybrat lidi, kteří dosáhnou konsenzu, než počítat se silnějšími osobnostmi, které jsou však neschopné překonat spory mezi sedmadvaceti členskými státy.“6
„Prezident“
O tom, že Herman Van Rompuy by podobně jako Jan Fischer v českém případě – mohl překvapit, nasvědčují některé již výše uvedené zprávy z médií (především belgických).
Bruselský De Standaard napsal v dubnu 2010 ohledně přítomnosti evropského prezidenta na summitu o jaderné bezpečnosti ve Washingtonu k jeho situaci toto: „Van Rompuy se může jménem EU ujmout slova, jen v případě, že mu k tomu Evropská rada dá mandát. Jinak řečeno: Van Rompuy musí 27 šéfů států a vlád nejprve přivést ke konsenzu v co největším počtu témat. To zabere dost času a nesmí se zapomenout na to, že je ve své funkci teprve sto dní. Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1. prosince a nové instituce se ještě zcela nezaběhly. Navíc tato smlouva není zrovna ukázkou srozumitelnosti. I uvnitř EU se ještě tápe, protože kompetence a role nových pozic nejsou jasně definovány. Interpretace smlouvy vedou často ke zmatkům. Zejména ohledně jádra, kde jsou role z právního hlediska nejasné. Jedni se domnívají, že Van Rompuy má jasný mandát a odvolávají se na smlouvu o Euratomu a na evropskou politiku v oblasti bezpečnosti jaderných materiálů. Jiní se zas domnívají, že se společné stanovisko stále ještě nenadefinovalo.”7
„Ministryně zahraničí“
Lady Ashtonová se stala oblíbeným otloukánkem médií, její role ovšem stojí a padá s vytvořením evropské diplomatického aparátu: „Místo toho, aby každý jednal na svou pěst, jako tomu bylo doposud, se členské státy rozhodly sloučit tři dosavadní odvětví evropské diplomacie: Generální ředitelství Evropské komise pro vnější vztahy, útvary vnější a bezpečnostní politiky, které měl v Radě Evropské unie ještě před několika měsíci v rukou Javier Solana a vysoký počet detašovaných diplomatů z jednotlivých států, kteří budou do tohoto nového útvaru zařazeni.“1
Je tedy jasné, že vniklá služba bude komplikovaným smotancem k vedení – ovšem k tématu Evropské služby vnější akce viz samostatná takto nazvaná kapitola. Nyní zpět ke koncepcím baronky Asthonové, jak o nich píše Der Spiegel: „… samostatnost Ashtonové bude přímo omezena na základě desetistránkového dokumentu, který schválil v říjnu summit EU. Během pravidelných konzultací s představiteli Ruska, Číny či USA budou EU společně zastupovat předsedové Rady a Komise. Ministr zahraničí … se také nebude moci vydat za striktně dané limity, když se bude jednat o každodenní politice. Vysoký představitel sice bude moci mluvit s tureckou vládou o vztazích s Irákem, ale nebude moci s Ankarou diskutovat o předpokladech možného členství v EU, jako svoboda tisku a respektování lidských práv. V budoucnu bude záležitost tureckého členství vyhrazena Komisi. Na Balkáně bude Ashtonová moci mluvit o jakékoliv věci pod sluncem, avšak má přísně zakázáno zmiňovat se o možné finanční podpoře z Bruselu.“3
Ještě před vstupem Lisabonu v platnost naznačil Der Spiegel3 omezení působnosti Vysoké představitelky: „Vše, co má co do činění s rozšiřováním EU spadá do jurisdikce Komise. Také se bude muset vystříhat klíčových oblastí jako mezinárodní pomoc a mezinárodní obchod.“
Není divu, že v takto složité situaci je obtížné vyhovět nárokům všech stran – ovšem kritika jednoho evropského diplomata je dost osobní, když o Catherine Ashtonové říká, že “se jasně rozhodla interpretovat své nové funkce jako minimální. Jednak svou leností, jednak nezájmem o pozici, o kterou se nikdy neprosila. Třebaže měla už od konce roku 2008, kdy byla k obecnému překvapení jmenována komisařkou EU pro obchod, žít v Bruselu, dosud v hlavním městě Unie nemá byt.“ Stará se o jediné: dostat se tak často, jak je to možné zpět do Londýna, pryč z nudného Bruselu. … rovněž odmítla telefonický styk se světovými lídry, se kterými měla být v neustálém kontaktu” a “ani se zatím nesnažila získat atestaci ‘secret defense’, tzn. že stále nemá přístup k žádným tajným dokumentům.“ Večer, “po 20. hodině je nemožné se jí dovolat: její telefony odkazují na evropské ‘situační centrum.‘“8
Řada neúspěchů
Kromě již zmíněných neúspěchů, jako například jednání kodaňského summitu o klimatu, kde byla EU vyloučena ze závěrečných jednání. 9 Či neúspěchu kooperace pomoci při katastrofě na Haiti v lednu 2010, kdy evropská šéfdiplomatka „zmeškala jedinečnou příležitost se osobně prosadit. Cathrine Ashtonová od té doby pouze deleguje.“ 10 K dalším potupám patří také zrušení summitu EU-USA, po té co Obama ze zkušenosti z jednání v Praze zjistil, že není o čem jednat. Paradoxně byl viněn i Lisabon, který měl určit kdo bude s kým jednat – ovšem jmenování Van Rompuye a lady Asthonové situaci ještě zkomplikovalo, protože Evropané ještě nevěděli, s kým vlastně by se měl Obama setkat (ve hře byl ještě Barosso a vedoucí španělského předsednictví Zapaterro). 11 Odmítnutí bylo označeno být: „užitečným budíčkem pro Evropskou unii. Podle něj si EU musí uvědomit, že se s Unií nikdo nebude scházet jen kvůli tomu, že Evropa je “pěknou myšlenkou”.12 Typickým příkladem nejednotnosti jsou vystoupení představitelů EU na summit s Ruskem:
Summit s Ruskem: červen 2010
„Během prvního oficiálního setkání s prezidentem Dmitrijem Medveděvem“ na summitu Rusko-EU „si nový stálý předseda Evropské unie nebral servítky ohledně stavu lidských práv v Rusku,“ uvádí Le Figaro. Herman Van Rompuy konkrétně evokoval klima beztrestnosti vládnoucí v Čečensku a Severním Kavkazu. „Krátký, ale ostrý projev,“ který destabilizoval ruské představitele a vyvedl z rovnováhy prezidenta Evropské komise José Manuela Barrosu, který „přešel téma mlčením“. Předseda Evropské rady, který přečetl „svůj předem připravený projev a poté beze slova odešel,“ se nicméně podle Le Soir zdál být „překonán událostmi“summitu. Šéfka evropské diplomacie Catherine Ashtonová zůstala „neviditelná“. Bruselský deník cituje „ruského diplomata, který ironicky a s úsměškem na tváři“ podotkl, že evropská exekutiva „je ještě v záběhu“.“13
EU v OSN: září 2010
New York Times2 píše v říjnu 2010: „Minulý měsíc se jí [EU]nepodařilo získat širší právo pro účast na Valném shromáždění, kde má pouze statut pozorovatele. Nový statut by býval Bruselu umožnil předkládat návrhy a obracet se jménem EU na Valné shromáždění. Ke škodě vysoké představitelky EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonové se někteří z nejbližších spojenců Evropy – Austrálie, Kanada, Nový Zéland – zdrželi hlasování. Diplomaté Unii kritizovali za to, že jí chybí strategie a konzultace.“ Z Evropského pohledu jsou argumenty odlišné: „[Le Soir] cituje evropského diplomata, podle nějž „některé země, aniž by se jednalo o nějaké protievropské hnutí, měly pramalou chuť projevovat laskavost Evropanům, kteří už jsou takhle dobře zastoupeni“.14
Širší pohled na postavení EU v OSN rozebírá článek NYT takto: „Vezměme si kupříkladu slábnoucí podporu unijního postoje v oblasti lidských práv. Podle studie Richarda Gowana a Franzisky Brantnerové z Evropské rady pro mezinárodní vztahy hlasovalo letos z celkových 192 členů Valného shromáždění 127 proti postojům EU v oblasti lidských práv, oproti loňským 117. A pouze polovina neunijních demokratických zemí se při hlasování ve většině případů připojila k EU.
Na konci devadesátých let měla Unie tzv. „shodné hlasovací skóre“ (míra podpory, kterou při hlasování o otázkách lidských práv získala od jiných států) 70 %. Letos spadla na 42 %, čímž se blíží Spojeným státům se 40 %. Čína a Rusko dosáhly 69 %. Demokratické země, jako Brazílie, Indie či Jižní Afrika, které v minulosti stály v otázce lidských práv a právních norem Unii po boku, se nyní zdržují hlasování nebo volí proti.
Evropský úpadek částečně souvisí s rostoucím vlivem Číny jakožto mocnosti, kapitálového účastníka a věřitele. … „Čína neklade podmínky, na rozdíl od EU, která je klade často velmi zmatečně“.
Evropská služba vnější akce (EAS)
Anglicky European External Action Service – zkracovaná na oficiálních stránkách na EAS. Média používají i zkratku EEAS a různé obdoby.
Rozdělení kompetencí
V dubnu shrnuje Europress15 vývoj takto: “Čtyři měsíce poté, co se Catherine Ashtonová ujala funkce Vysoké představitelky pro zahraniční věci, se sedmadvacítka 26. dubna dohodla na „základních principech struktury a fungování nové evropské diplomatické služby (SEAE),“ píše El Periódico. Deník dále uvádí, že sbor by mohl mít k dispozici 130 delegací rozmístěných po celém světě, 5 000 úředníků a rozpočet 30 miliard euro. Bude pod taktovkou „velkých“ zemí, které se zmocnily hlavních postů, stěžuje si Dziennik Gazeta Prawna. Le Soir se pak obává „institucionálního mutanta“, v němž se vedle sebe ocitnou evropští úředníci a národní diplomaté, které „přechodně ‚zapůjčí‘ hlavní města“. To vyvolá napětí mezi členskými státy, které se snaží obsadit klíčové posty v SEAE „svými“ muži, a Evropskou komisí, která chce „co nejvíce posílit unijní charakter služby“.
El País1 píše:„ Když ale nyní nadešla hodina pravdy, vyšlo najevo, že sloučení [dříve samostatných služeb pod EAS] bude daleko obtížnější, než se předpokládalo. Rada a členské státy nechtějí odevzdávat nástroje řízení krize do rukou Evropské komise, které skrytě vyčítají pomalost a byrokratičnost. Komisi se zase příliš nechce svěřovat do rukou diplomatů značné finanční nástroje, kterými disponuje (k nimž patří i velice žádaná politika rozvojové spolupráce). A Evropský parlament, který vychází ze všech nový smluv jako vítěz, ač se neustále považuje za oběť, by rád využil nových kompetencí v oblasti rozpočtu a ovlivnil uspořádání nového útvaru.“ Pro porovnání EU má dle článku: „celkem 2 172 velvyslanectví a 933 konzulátů, k nimž je třeba ještě přičíst 125 delegací Evropské komise. Spojené státy americké mají v porovnání s EU pouze 170 velvyslanectví a 63 konzulátů.“ Ministerstva zahraničí členů sedmadvacítky a Komise zaměstnávají asi 110 000 osob: polovinu tvoří diplomaté a jejich pracovníci, druhou polovinu pak místní personál. USA má podobný počet diplomatů a jejich pracovníků (48 000), ovšem zaměstnává jen 18 000 místních.
Vzhledem k stávající neefektivnosti tak velkého počtu personálu, je otázkou, zda další navýšení ze strany EU – které ovšem nedoprovodí zrušení jediného místa na ministerstvech zahraničí jednotlivých zemí – dosáhne zlepšení evropské diplomacie.“16
„Konečná podoba diplomatické služby je výsledkem poněkud křivolakého procesu a mnoha kompromisů: politické aspekty vnější činnosti EU v zásadě přísluší Lady Ashtonové a její diplomacii, zatímco finanční nástroje bude mít v rukou Komise – EEAS bude pověřena pouze jejich strategickým plánováním s výjimkou těch, určených na rozvojovou pomoc. Vysoká představitelka má pak povinnost informovat Parlament o významných strategických rozhodnutích. Nikdo neočekával, že vytváření skutečného evropského diplomatického útvaru a vymezování jeho rolí proběhne naprosto hladce, a je dost dobře možné, že kompromis bude nakonec fungovat. Vzniklá struktura pak jistě nebude skrovná. Služba počítá s 6 000-7 000 diplomaty, z nichž o něco víc než polovinu vyšlou instituce EU a zbytek členské země. Značná část diplomatů bude pracovat v Bruselu, zbylí pak ve 136 zahraničních zastupitelských úřadech. Celkový rozpočet má dosahovat výše zhruba 3 miliard euro.”13
Složení EAS
Plánované složení EAS přibližuje Der Spiegel3: „Další zmatky by pak mohly způsobit ohromné zástupy pobočníků vysokého představitele. Je to poměrně nesourodá směsice. Pár stovek expertů z Evropské rady má spolupracovat s 3 000 kolegy z Komise. Tuto skupinu rozšíří 2 000 dalších diplomatů a odborníků ze všech členských států. Hlavy států a vlád požadují, aby třetina pracovníků byla vybrána tak, aby tým adekvátně reprezentoval geografické rozložení Evropy – žádná země nesmí být ponechána stranou. Musí být vyváženo regionální rozdělení, stejně jako pohlaví. Co víc, plány volají po tom, aby se zaměstnanci každé čtyři roky obměňovali a během svého pracovního zařazení pravidelně rotovali po jednotlivých postech.”
V září 2010 popisuje Euractiv17 vývoj takto: „Šéfka unijní diplomacie Catherine Ashton včera (15. září) prozradila jména téměř tří desítek diplomatů, kteří budou reprezentovat zájmy Evropské unie v zahraničí. Dvanáct z nich bylo vybráno na základě nominací, které do Bruselu zaslaly členské státy, a šestnáct jmen dodala Evropská komise.
Seznam jmenovaných … je ale tak trochu překvapením. Mezi 28 jmény totiž najdeme pouze jedno, o kterém se dopředu vědělo, že jeho nositel bude Unii zastupovat v zahraničí
…část z nich [nominovaných] pocházela ze členských států a část pak od úředníků z unijních institucí. Pokud se podíváme na seznam vítězů, na první pohled je jasné, že většinu diplomatických postů obsadili diplomaté ze druhé jmenované skupiny, konkrétně pak z Evropské komise.
… Další krok, který nyní před jejím týmem stojí, je obsazení seniorských pozic v managementu EEAS. Jelikož se ale Evropský parlament ještě nevyjádřil k finančního rozpočtu diplomatické služby, baronka vysvětlila, že bude pokračovat v pohovorech, ale na konečné rozhodnutí si budeme muset ještě počkat.“
V říjnu byl učiněn další krok v personálním složení: „Francouz Pierre Vimont a Ir David O’Sullivan byli v pondělí (25. října) jmenováni vysokými úředníky Evropské služby pro vnější činnost (EEAS). … Jejich jména se nesla kuloáry již několik měsíců. … Podle zdrojů z EU toto jmenování svědčí o dobrých vztazích, které panují mezi institucemi EU a členskými státy. Očekává se, že jmenování dalších vysokých úředníků to jenom potvrdí.
Němka Helga Schmidt a Polák Macej Popowski se pravděpodobně stanou Vimontovými zástupci [skutečně se tak stalo 29. 10. 2010]. Další vysoké pozice mají být obsazeny personálem z evropských institucí… Vrcholný management EEAS může nyní začít rozhodovat o velikosti a složení jednotlivých oddělení. V neposlední řadě je ještě nutné rozhodnout o budově, ve které bude celá mašinérie sídlit.“18
Nejaktuálněji
„The legal decision establishing the EAS was adopted by the Council on 26 July 2010. The decision provides the overall framework for the functioning of the EAS, but is not operational until amendments to two legal acts, the Staff Regulation and the Financial Regulation, are adopted and a start-up budget for 2010 is agreed. The European Parliament adopted these on 20 October 2010, they now await the formal adoption by the Council.“19
Zastoupení nových členů EU
Tématem, které mohu zmínit jen letmo – je problematika zastoupení nových členských států, tedy těch, které přistoupily rokem 2004 a později. Především polská média, kritizují například v přiléhavě nazvaném článku „Práce jen pro mazáky“20. Píše například: „Pouze dva ze 115 ambasadorů pochází z nových členských států. [a to v Afgánistánu a Norsku] … většinu postů [mají] na starosti Francouzi, Italové, Belgičané a Němci. … „ministerstvu zahraničí“ EU je situace ještě horší. Z někdejší evropské patnáctky pochází devět z deseti jeho zaměstnanců.“ A v kritice dále pokračuje u Východního partnerství, které nastartovalo Polsko s podporou Švédska. Zatímco v bývalých koloniích mají své zástupce státy, které mají k zemím vazby – na východě se tak neděje. „V Rusku EU zastupuje Španěl, na Ukrajině Portugalec, v Arménii Ital a v Azerbajdžánu Belgičan.“ Například nadreprezentaci Belgičanů, označuje Marek Magierowski v konzervativním deníku Rzeczpospolita – spíš za projev politického faktoru, než otázky kompetencí. Ostatně podle toho vypadají i jazykové kompetence diplomatů: „Velvyslanec EU v Pekingu, který nemluví čínsky má tak konkurovat svému americkému protějšku Jonu Huntsmanovi, který mluví plynně nejen mandarínsky, ale i tchajwanským dialektem Hokkien. To samé platí i pro Ankaru: delegát EU turecky nemluví, zatímco nedávno jmenovaný americký velvyslanec Frank Riccardione mluví plynně turecky, arabsky, francouzsky a italsky. Zpráva Polského ústavu pro zahraniční záležitosti je smutný dokument…“ Ostatně přijmutí nových 28 diplomatů EAS situaci příliš nezlepšilo – z nových členů se probojovali jen tři zástupci. Lotyšský diplomat Ušackas, Polák Joanna Wronecka a bývalý bulharský premiér Philip Dimitrov.14
Polsko po jmenování svého Maceje Popowského na pozici zástupce Piera Vimonta – poněkud zmírnilo svou kritiku – místo zájmu kvót dle velikosti zemí, přešlo k respektování velikosti diplomatických služeb: „v Evropě má největší diplomatickou službu Velká Británie, Německo a Francie, s více než 10.000 diplomaty. Následuje Itálie (více než 7.000), Španělsko (více než 6.000), Polsko (více než 4.500) a Nizozemsko s Belgií (okolo 3.000).“15. Při takovémto respektování je na tom Polsko o poznání lépe a navíc nemusí bojovat za zbývající nové členy EU.
Závěr
Z mé práce vyplývá, že ač bylo prosazení reformy EU v podobě Lisabonské smlouvy obtížné, samotné vytvoření jednotné evropské diplomacie není o mnoho jednodušší. Sledoval jsem především evropská média dostupná v češtině díky portálu presseurop.eu. Přestože jsem pracoval ve své mateřštině, nebylo jednoduché uspořádat množství dosti kritických článků. Bylo nutné vynechat nejsenzačněji znějící, až bulvárně laděné texty. Evropská unie s množstvím těžko pochopitelných mechanismů, zákulisních dohod a mnohostranných a velmi komplikovaných zájmů je vděčným terčem kritiky – což bylo jasně pozorovatelné u snahy o vytvoření tak velké služby jako je EAS. Považuji tuto kritiku za nutnou, i když články mnohdy příliš zjednodušují a mají problémy s nestranností. Ostatně bylo asi i cílem presseurop.eu, zřízeném evropskou komisí, prezentovat názory z mnohdy velmi národních a velmi vyhraněných pozic.
Můj názor je takový, že kritika Van Rompuye i lady Asthonové je často přemrštěná a věřím, že jejich práce se pozitivně projeví v delším časovém intervalu. Boj o kompetence a moc jednotlivých institucí na nově vznikající EAS je přirozenou součástí vzniku nové služby. Myslím si ovšem, že kritika byrokracie je nutná – aby se tak komplexní organizace jako EU neztratila ve vlastních problémech, jak se často děje. Přesto věřím v pozitivní vývoj směrovaný i Lisabonskou smlouvou – posilující v EU demokratičnost a zvyšující její efektivitu. Stále je ještě EU nejednotná a pomalá – myslím si, že stále je to slušné řešení, pokud zůstává demokratická a zohledňuje zájmy rozličných skupin Evropy.
Zdroje
[1] „Bezzubý kolos evropské diplomacie“, Presseurop.eu (El País), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/220011-bezzuby-kolos-evropske-diplomacie.
[2] “Unii v otázce lidských práv slábne hlas”, Presseurop.eu (The New York Times), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/361771-unii-v-otazce-lidskych-prav-slabne-hlas.
[3] “Byrokratická obluda u jejích nohou”, Presseurop.eu (Der Spiegel), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/141741-byrokraticka-obluda-u-jejich-nohou.
[4]: „Pár lekcí z Bruselu“, Presseurop.eu (Rzeczpospolita), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/143371-par-lekci-z-bruselu.
[5] “Kdo je Herman? Jaká Catherine?”, Presseurop.eu, http://www.presseurop.eu/cs/content/article/142101-kdo-je-herman-jaka-catherine.
[6] “Polisabonský paradox “,Presseurop.eu (Dziennik Gazeta Prawna), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/148411-polisabonsky-paradox.
[7] “Neviditelný Van Rompuy”, Presseurop.eu (De Standaard), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/231671-neviditelny-van-rompuy.
[8] „Hrají si na schovávanou?“, Presseurop.eu (Le Monde), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/179041-hraji-si-na-schovavanou.
[9] „Za Evropu, kterou bude slyšet“, Presseurop.eu (Le Soir), http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief-cover/161011-za-evropu-kterou-bude-slyset.
[10] “Všichni proti lady Ashtonové” Presseurop.eu, http://www.presseurop.eu/cs/content/article/200081-vsichni-proti-lady-ashtonove.
[11] „EU zrušila květnový summit s USA“, Euractiv.cz, http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/clanek/eu-zrusila-kvetnovy-summit-s-usa-007049.
[12] „Summit EU-USA spěje ke zrušení, může za to i Lisabonská smlouva“, Idnes.cz, http://zpravy.idnes.cz/summit-eu-usa-speje-ke-zruseni-muze-za-to-i-lisabonska-smlouva-pbf-/zahranicni.asp?c=A100203_174848_zahranicni_ash.
[13] “Politicky nekorektní evropská diplomacie “,Presseurop.eu (Le Figaro), http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief-cover/264421-politicky-nekorektni-evropska-diplomacie.
[14] „EU je v OSN persona non grata“, Presseurop.eu (Le Soir ), http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief/339191-eu-je-v-osn-persona-non-grata.
[15] „Baronka má svůj sbor“, Presseurop.eu, http://www.presseurop.eu/cs/content/news-brief-cover/239631-baronka-ma-svuj-sbor.
[16] “Mamutí diplomatická mašina“, Presseurop.eu (La Stampa), (http://www.presseurop.eu/cs/content/article/300961-mamuti-diplomaticka-masina.
[17] „Diplomatická služba EU má prvních 28 diplomatů“, Euractiv.cz, http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/clanek/diplomaticka-sluzba-eu-ma-prvnich-28-diplomatu-007904.
[18] „Generálním tajemníkem EEAS bude Francouz“, Euractiv.cz, http://www.euractiv.cz/evropske-instituce/clanek/gener%C3%A1ln%C3%ADmtajemn%C3%ADkemeeasbudefrancouz-jmenovala-generalniho-tajemnika-eeas-bude-jim-francouz-008045.
[19] „European External Action Service (EAS) – adoption of final legal acts”, Europa.eu, http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/10/521&format=HTML&aged=0&language=EN&guiLanguage=en.
[20] „Práce jen pro mazáky“, Presseurop.eu (Dziennik Gazeta Prawna), http://www.presseurop.eu/cs/content/article/321741-prace-jen-pro-mazaky.
