Konec liberálního úspěchu a limity přímé demokracie? Příčiny a důsledky švýcarské iniciativy „Proti masovému přistěhovalectví“

Těsné přijetí iniciativy „Proti masovému přistěhovalectví“ ve Švýcarsku vyvolalo vlnu reakcí v celé Evropě. Jejím cílem je totiž omezení svobody pohybu osob, na kterých je založena evropská integrace. Švýcarsko sice není členem EU, ale doposud mělo přístup na jednotný trh EU díky tzv. bilaterálním smlouvám, které jsou nyní ohroženy. Stalo se Švýcarsko obětí vlastního ekonomického úspěchu? Nebo se politici nedokázali vysvětlit fungování migrace? A jaké jsou důsledky rozhodnutí pro Švýcarsko?

Nelehké vztahy s EU

Švýcarsko řeší svůj vztah k integraci Evropy už velmi dlouho. V roce 1960 bylo jedním ze sedmi zakládajících členů ESVO (Evropského sdružení volného obchodu). Časem však téměř všichni členové přistoupili k hlavnímu proudu evropské integrace. Zůstaly jen čtyři státy, které se počátkem 90. let rozhodli přidat alespoň k EHS (Evropskému hospodářskému společenství). Mezi nimi i Švýcarsko, jehož vyjednávání však zastavilo velmi těsné referendum (50.3% vs. 49.7%) roku 1992. Vláda tak byla nucena hledat jiné řešení, kterým se staly bilaterální smlouvy. Díky nim Švýcarsko na rozdíl od členů EHS automaticky nepřejímá legislativu EU, ale je o ní rozhodováno v bilaterálních komisích Švýcarska a EU (ne Švýcarska a všech členů EU). De facto je však Švýcarsko členem EHS, které přispívá do rozpočtu i novým členským státům včetně ČR. Bilaterální smlouvy byly potvrzeny v referendech o zavedení Schengenského prostoru v roce 2005 (55% vs. 45%) i rozšíření o Bulharsko a Rumunsko v roce 2009 (59.6% pro vs. 40.4% proti).

Součástí bilaterálních smluv byla i tzv. gilotinová klauzule, kdy vypovězení jedné smlouvy ruší platnost všech bilaterálních smluv. Úspěch referenda zavázal vládu (která byla ve svém doporučení proti přijetí)k zavedení kvót na pohyb osob. To by znamenalo porušení smlouvy o volném pohybu osob a tudíž zrušení bilaterálních smluv jako takových. Vláda má na převedení vůle lidu do podoby zákona tříletou lhůtu. Právě na podobu zákona čeká EU, podle které bude reagovat. Krátce po schválení se začaly ve Švýcarsku řešit alternativy, ovšem získání výjimky na omezení pohybu osob po vzoru malinkého Lichtenštejnska je nereálné – podobně jako nastavení kvót tak vysokých, že by de facto k omezení pohybu osob nedošlo.

Tlaky a závislosti

Čtvrtina obyvatel Švýcarska jsou cizinci. Země s poloviční rozlohou ČR tvoří z 60% Alpy, které nutí 8 miliónů obyvatel žít dost koncentrovaně. Ze sousedních států navíc přijíždí denně asi 230 000 pracovníků. Švýcarsko je malá otevřená exportní ekonomika bez nerostného bohatství, závislá na obchodu a inovacích. Díky přístupu k jednotnému trhu EU se dostalo Švýcarsko z hospodářské krize 90. let. Od roku 2010 je nejkonkurenceschopnějším státem světa[1].
Vděčí za to i schopnosti získat nejlepším pracovní síly a udržet si náskok ve výzkumu. Ze země pochází globální firmy jako Nestlé, Novartis, Credit Suisse, UBS či ABB u kterých tvoří cizinci i polovinu zaměstnanců (ve vedení je podíl vyšší). Kvůli zavedení kvót dojde k boji o určení podílu mezi povoleními pro členy EU a třetích zemi. Obory jako IT (např. Google má evropskou centrálu výzkumu v Curychu) závisí na přísunu IT odborníků z Indie, biotechnologické firmy naopak získávají odborníky z USA. Také nejlepší univerzita na kontinentně ETH v Curychu se pyšní vysokým podílem zahraničních studentů. I lokální obory jako je zdravotnictví, školství nebo stavebnictví by bez zahraničních pracovníků nemohly fungovat. Úspěch Švýcarska je tedy podmíněn dostatkem kvalifikovaných pracovníků, kteří nejvíce přichází ze sousedních kulturně blízkých zemí. Největší emoce však vyvolává 5. největší imigrantská skupina z muslimského Kosova.

Rozdělená země

V kampani pro přijetí iniciativy se objevovaly argumenty o přecpaných silnicích a příliš drahých bytech – o infrastruktuře, která nezvládá „příval“ imigrantů. Reálnější je strach obyvatel příhraničních regionů z levnější konkurence ze zahraničí snižující pracovní standardy (sociální dumping). Ovšem výsledky hlasování, kterého se účastnilo velké množství voličů (56%), neodpovídají těmto argumentům. Nejvíce imigrantů míří do měst a paradoxně regiony zažívající největší přistěhovalectví a nárůst cen (okolí Curychu a Ženevy) hlasovaly jasně proti iniciativě. Nejvíc obav z „masového přistěhovalectví“ tak mají regiony v horách s minimálním podílem imigrantů i tlaků na infrastrukturu. Iniciativa tak potvrdila rozdělení země na urbánní liberální voliče a konzervativní voliče z regionů. Hlasování kopíruje výsledky kontroverzního referenda o zákazu minaretu vypovídajícím o touze po kulturní homogenitě a statni suverenitě. Výsledky tak potvrzuje výzkumy o odporu proti imigraci, který jsou založen spíš na strachu z emocionálních kulturních faktorů, než racionálních ekonomických argumentu.

Podíl cizinců na populaci neodpovídá hlásům pro iniciativu.

Dále se potvrdilo tradiční rozdělení mezi jazykovými regiony. Výrazně proti byla levicovější a prevropštější západní francouzsky mluvící část. Zatímco německy mluvící část se silnou pravicově populistickou SVP (Švýcarskou lidovou stranou) hlasovala pro. Podobně italsky mluvící region Ticino u hranic s Itálii má vlastní silnou pravicově populistickou stranu podobnou severoitalské Lize. Díky nižším daním se tam přistěhovaly italské firmy, do kterých vsak dojíždí množství pracovníku z Itálie. Místní Švýcaři se obávají především tlaku na ceny a podmínky práce (tzv. sociálního dumpingu). Dle levice zde měli dříve zasáhnout politici a kontrolovat férové podmínky práce. Možná by tak nechybělo 19 526 hlasů, které iniciativu rozhodly.

Proti byly francouzsky mluvící kantony a města. Pro německy a italsky mluvící kantony a rurální voliči.

Proč? Emoce, diskurs, systém

Emoce dokáže nejlépe využít populistická SVP. Jejich plakáty využívají kontrastní barvy černou-bílou-červenou apelující na emoce. Obrazy zcela zahalených muslimek, minaretu podobných raketám, bílých oveček vykopávajících tu černou apeluji na strach z cizího. Dle mého zvláštní je, že kampaň proti iniciativě přebrala agresivní barvy SVP místo toho, aby nabídla pozitivní alternativu. Odpůrci iniciativy nebyli schopni vytvořit pozitivní emocionální asociaci s bilaterálními smlouvami, na kterých je založen současný úspěch Švýcarska.

Dalším zásadním prvkem je diskurs o migraci ve Švýcarsku. Výzkumy míněni v Evropě ukazují, že občané jsou si vědomí potřebnosti imigrantů, ale chtějí “jen nějaké/just some”. Celou diskuzi ve Švýcarsku však rámoval název “Proti masovému přistěhovalectví”. Diskurs “mas” a výklad volného pohybu, dle kterého prý může přijit a zůstat ve Švýcarsku kdokoliv – nebyli odpůrci iniciativy schopni překonat. Málo kdo z podporovatelů iniciativy asi ví, že dle pravidel volného pohybu osob sice přijít může kdokoliv z EU, ale zůstat mohou jen ti, kteří do 3 měsíců najdou práci či jsou schopni financovat svůj pobyt, aby se nestali zátěží sociálního systému. Navíc pro nové členské státy včetně ČR ještě do roku 2014 platí kvóty omezující povolení k pobytu.

Přechodná období omezující volný pohyb osob.

Dle mého zásadním způsobem zklamala ekonomická lobby. Díky nízkým daním, právní jistotě, politické stabilitě a kvalitnímu vzdělávání sídlí ve Švýcarsku velké množství mezinárodních firem. Soukromé firmy se však snaží držet politické neutrality, což se jim už v roce 1992 nevyplatilo. Po neúspěšném referendu o vstupu do EHS právě mezinárodně aktivní firmy založily zájmové sdružení Economiesuisse, které zásadním způsobem podporovalo přijetí bilaterálních smluv. Economiesuisse je nyní vyčítáno, že nebyla v debatách o iniciativě vůbec vidět. Její šéf musel odstoupit – což je zjevně pozdě.

Falší faktor, který ovlivnil úspěch iniciativy je specifikum politického systému ve Švýcarsku. V něm má dle mého výhodnou pozici populistická SVP, která je v parlamentu nejsilnější stranou. Švýcarsko díky konkordační formě demokracie nemá opozici, ve vládě je díky tzv. magické formuli zastoupeno 7 největších stran. Myslím si, že právě neexistence jasného rozdělení mezi vládou a opozice umožňuje SVP vést rétoricky opoziční kampaně a zároveň za své činy nepřejímat zodpovědnost. Vždy ji totiž může svést na „zlou centrální a lidu vzdálenou“ vládu v Bernu. Třešničkou na dortu populismu je ideologický paradox SVP. Strana, která se staví proti zasahování státu do ekonomiky a prosazující pokud možno nejsvobodnější trh v referendu požaduje přesný opak – tedy omezení regulace migrace trhem a zavedení kvót určených státem, ve kterých se prosadí nejschopnější lobbisté.

Limity přímé demokracie?

Těsné výsledky iniciativy obnovily otázku o limitech přímé demokracie mezi jejími odpůrci – tedy především urbánní liberální a vzdělanější populací. Ti se cítí být přehlasováni rurální populací, která přitom profituje v podobě přerozdělování (bohatší kantony přispívají chudším a také zemědělství je ve Švýcarsku velmi silně dotováno) z jejich úspěchu. Dalším tématem je možnost omezení snadnosti vyvolání referenda či iniciativy – limit 100 000 podpisů byl totiž zaveden v době, kdy počet obyvatel byl výrazně nižší. Nástroje přímé demokracie jsou využívány mnohem častěji, což je jak velmi nákladné, tak mnohdy jen slouží politickým subjektům k zviditelnění se. Švýcaři také hlasují velmi často kvůli množství místních, kantonálních a federálních referend. Volební účast je v evropském srovnání poměrně nízká a vypovídá i o možném přetížení voličů.

Dle mého je větším problémem přetížení voličů z důvodů komplikovanosti témat. Pochopit příčiny a důsledky současného globalizovaného světa je pro většinu obyvatel značně obtížné. Generace byly zvyklé na to, že když si koupí BMW, tak bude z Německa. V současnosti jsou součástky z celé Evropy i světa. Mnohdy i finální montování probíhá v jiném státě, než odpovídá původu firmy. Firmy si udržují image „Made in Germany“, kterou lidé znají – ale reálně zcela neodpovídá realitě fungování současného světa. Jak vysvětlit voličům nehmotné, abstraktní a těžko pochopitelné problémy? (Této otázce se věnuje v němčině i pořad Sternstunde na SRF s 2 mými učiteli)

Myslím si, že výsledek hlasování ve Švýcarsku poukazuje na problémy společné pro bohaté demokratické společnosti (mezi které řadím i ČR) – které budou vyvolávat čím dál více konfliktů a zájem politologů.