Esej do předmětu Občanská společnost – vyučoval Mgr. Jakub Franěk, Ph.D., na Institut politologických studií FSV UK, letní semestr 2012/2013

Úvod

Zabýváme-li se tématem občanské společnosti v současnosti, musíme se nutně věnovat i tématu internetu. Ten zásadně ovlivnil hlavní nástroj veřejné komunikace – média a umožnil tak posílení role občanů. Proto se má práce jmenuje „Média a občané 2.0“.

Před dvěma roky jsem četl speciální přílohu The Economist s názvem „Back to the coffee house“. Při čtení Strukturální přeměny veřejnosti Jürgena Habermase jsem si na tuto přílohu musel nutně vzpomenout. Podle The Economist se vracíme do kaváren typických před 300 lety, kdy se informace přenášely ústně, dopisy nebo pamflety. Tento systém byl nahrazen masovými médii. Jeho počátek autoři datují o něco dříve než Habermas a dokonce určují i přesné datum – rok 1833. Tehdy začal vycházet newyorský Sun, který se zaměřil na masové publikum – snížil cenu díky reklamnímu prostoru a díky tomu získal třikrát větší objem než dříve nejlépe prodávané noviny ve Spojených státech.[1] Ať už se datování přechodu liší o 50 let, je jisté, že koncem 19. století dochází k prosazení jednosměrné komunikace od média k čtenářovi, později i posluchači a divákovi v případě rádia a televize. Důležitou roli hrají příjmy z reklamy a přivlastnění si médií státem, politickými organizacemi a ekonomickými zájmy.

Cílem této eseje je představit vliv internetu na masmediální komunikaci. Důsledkem je částečná aktivizace dříve pasivního publika, které se znovu více spolupodílí na vytváření a distribuování informací. Pokusím se dále vysvětlit technologické příčiny této přeměny a poukázat na důsledky pro občanskou společnost na příkladu Arabského jara.

Motto: „The internet is making news more participatory, social, diverse and partisan, reviving the discursive ethos of the era before mass media.“[2]

1. Internet mění média

Zatímco světové prodej novin roste – jedná se o růst v rozvojových zemích, v bohatých zemích dochází naopak k propadu. [3] Lidé v bohatých zemích méně čtou noviny a sledují televizi a nahrazují je právě internetovými zdroji. Nejzajímavější je rozšíření aktivit uživatelů, kteří mnohem více upravují, vytváří, sdílejí, vybírají a diskutují. Uživatelé se tak stávají jak tvůrci obsahu – tak i kurátory vybírajícími informace.

Twitter umožňuje snadno sdílet informace (např. fotku Zukerbergovy návštěvy v Praze[4]), WikiLeaks umožnuje odhalit tajné dokumenty, jakmile dojde k živelné katastrofě je o ní informováno díky amatérským záběrům, video záběry a crowdsourcing ověřování informací pomohly identifikovat identitu teroristy z útoku na Bostonský maraton, díky crowdsourcingu dobrovolníků bylo možné odhalit řadu plagiátorských doktorandských prací například německých političek a politiků. Myslím si, že většina mých vrstevníků se většinu zpráv dozvídá poprvé z Facebooku, kde jsou agregovány zprávy z jiných médií.

Nevýhodou rozšíření možnosti vytvářet obsah je částečné snížení kvality. Kdo by chtěl platit drahé novináře – když většina obsahu internetu je zadarmo? Navíc dochází k rozpadu tradičního modelu financování z reklamy. Typickým důsledkem je snadnost šíření tzv. kachen, které se občas nevyhne ani profesionálním mainstreamových médiím (např. v US aféra Delta aerolinek údajně zakazující létání židům kvůli spolupráci se saudskými aerolinkami[5]). Jaké jsou další důsledky působení internetu na média?

2. News is on Twitter

Nejaktuálnější zprávy se dozvíte z Twitteru, který si díky omezení na 140 znaků vydobyl místo jako nejrychlejší informační kanál. The Economist uvádí jako příklad ohlášení tiskové konference prezidenta Obamy na Twitteru – následovaly dohady, zda byl zabit Qaddafi či Bin Ladin. Následně důvěryhodný novinář twítnul, že byl zabit Bin Ladin. Hodinu poté tuto skutečnost Obama potvrdil na tiskové konferenci. Zpráva od Pákistance popisující tento zásah, která se rozšířila přes Twitter, byla potvrzena. Na Twitteru byla odhalena i falešnost údajné fotografie mrtvého Bin Ladina. Zatímco Twitter používá do 10% populace v Británii a Spojených státech (u Facebooku je to 50%).

Zásadnější je, kdo je na Twitteru: “The audience isn’t on Twitter, but the news is on Twitter,” říká editor Reuters.[6]

Josef Šlérka vymezil uživatele českého Twitteru jako novináře, politiky, mladé muže a IT nadšence – v zahraničí se k nim přidávají ještě celebrity. A právě tyto skupiny patří do skupiny tzv. opinion leaderů.[7]

Mediální posun započal již roku 1999 rozšíření blogů, které usnadnily vytváření obsahu. Následovalo rozšíření tzv. horizontálních médií, která umožňují velmi snadné sdílení mezi uživateli. Každý uživatel se tak stává distributorem a kurátorem. Huffington Post vytvořil v roce 2005 hybridní model kombinující profesionální žurnalismus s tím uživatelsky tvořeným.[8] Zpočátku nepřátelský postoj tradičních médií k zdánlivé konkurenci se časem zlepšil. Postupně všechna média začlenila blogovou část rozšiřující sekci komentářů. Obdobně se sociální sítě staly zásadní součástí šíření obsahu tradičních médií.

3. World Wide Web

Aby bylo možné pochopit zásadní změnu v mediální ale i politické rovině, kterou internet přináší, je dobré představit si stručně jeho vlastnosti. Jedná se totiž o vysoce inovativní platformu, která mění řadu zažitých struktur. Ač internet samotný se vyvinul v armádním prostředí již před 40 lety, jeho rozšíření umožnil až vznik World Wide Webu (WWW) v roce 1991.

V tomto prostředí se díky technologii prosazuje tzv. ko-evoluční princip („menas to design and being designed at the same time“[9]). Prosté chování jednotlivců v rámci WWW, kteří nejsou centrálně kontrolování – vede ke vzniku nových, nepředvídatelných, komplexních jednání, celkově sebe-organizovaného sociálního systému uživatelů WWW. Tento systém se projevuje například v ko-evolučním vztahu mezi vyhledávači a odkazovou strukturou webu, které se vzájemně ovlivňují a proměňují.[10] Pokud uživatelé vyhledávají nějaký termín a klikají na odkazy, přizpůsobí se tomu vyhledávače. Nekoordinované jednání jednotlivců má mnohdy nepředvídatelný vliv na celý systém. Tento ko-evoluční přístup je typický i pro samotnou infrastrukturu Internetu, která se dá popsat jako modulární, otevřený systém s end-to-end designem. Tyto vlastnosti umožňují inovaci na každé přístupové jednotce k internetu, tedy pro každého internetového uživatele. Všechny tyto principy umožňují velkou flexibilitu pro inovačně orientované služby. Předcházející rigidní vztah technologie a obsahu se rozpadá a vede k větší svobodě ale také horší předvídatelnosti. Pro internet je typická tzv. emergence, tedy vznik nových struktur, které nelze odvodit od těch existujících – a zároveň jsou jako výsledek více než jen součtem svých částí.[11]

Internet Census 2012: World map of 24 hour relative average utilization of IPv4 addresses.

4. Web 2.0

Rozšíření World Wide Webu vedlo až k naivní důvěře v internet a možnost přesunout na něj veškeré služby. Tato bublina praskla v roce 2000 na NASDAQ Indexu. Podle profesora Latzera vznikl pojem Web 2.0 spíš jako marketingový slogan určený k znovuzískání důvěry investorů. Nejedná se ovšem o přelomovou inovaci ale spíš pokračující vývoj služeb umožněných WWW[12]. Každopádně se tento pojem vžil a používá se, třebaže v uvozovkách, i v odborných kruzích. Hlavní definicí Webu 2.0 má být umožnění spolupodílení se uživatele na vytváření, formování a sdílení obsahu. Důsledkem je přenesení práce na uživatele – ať už se jedná o Wikipedii, YouTube nebo TripAdvisor – sami uživatelé vytváří obsah a poskytovatel udržuje jenom platformu, což teoreticky umožňuje snížení nákladů (dokud se náklady vrací z podoby reklamy či příspěvků uživatelů).

Mezi hlavní služby Webu 2.0 patří[13]:

Podcast – možnost objednat si automatické odebírání zvukového či video obsahu
Blogy – tedy výrazné usnadnění vytváření obsahu bez znalosti programovacích jazyků HTML či CSS
Tagy/štítky – umožňující snadné označení textů, obrázků atd s klíčovými slovy, což usnadňuje vyhledávání a kategorizaci
RSS – obdoba podcastu použitelná pro odebírání především textových informací
Hodnocení webové obsahu – usnadňuje dále orientaci v nepřeberném množství obsahu tím, že umožní uživatelům hodnotit obsah a zdůraznit tak ten kvalitní – uživatelé tak částečně přebírají funkci vyhledávačů
Sociální sítě – rozšířené komunikační kanály založené na sociálních vztazích – např. na sdílených zájmech, nebo soukromém či pracovním prostředí.

Z popisu by se mohlo zdát, že pasivní konzumenti médií jsou na vymření. Není tomu tak. Na německém internetu se v roce 2008 velmi zajímalo o vytváření obsahu 13% a v roce 2010 jen 7% uživatelů.[14] Je to stále menšina, která aktivně vytváří obsah. Pasivní uživatelé převažují i v době participativního webu.

Myslím si, že v tomto ohledu se současnost příliš neliší od Habermasova ideálu. Nelze předpokládat, že v Habermasem popisovaných kavárnách a salonech byli všichni účastníci stejně aktivní a všichni stejným dílem obsah vytvářeli a komentovali. Myslím si, že v jakékoliv době je jen omezená část veřejnosti aktivní (opinion leadeři) a většina jí jen naslouchá. Naopak si myslím, že díky technologiím a usnadnění sdílení a možnosti vyjádřit prostě podporu (Facebookové tlačítko Líbí se mi) dochází k zásadnímu posílení i této pasivní většiny, která si díky snadnosti užití alespoň nějakým malým způsobem vyjadřuje k obsahu sdělení od aktivnějších uživatelů či médií. Další výhodou je snadnost určení úspěchu takového šíření. Podle počtu sdílení na Facebooku nebo Twitteru může autor snadno určit oblíbenost svého obsahu. Sociální sítě navíc umožňují nechat si doporučit obsah od přátel č kolegů, což usnadňuje výběr relevantních informací a umožňuje zabývat se podobnými tématy. Těžko opominutelným faktem je i rozšíření distribuční sítě, které díky internetu pokrývají v podstatě celý svět. O takovém šíření svých prací se nikomu v salonech před třemi sty lety ani nezdálo.

5. Nová média a „nový“ žurnalismus

Díky novým médiím navázaným právě na funkce Webu 2.0 je i dříve pasivního publikum schopné snadno vytvářet mediální obsah. Na nová média tak musí regovat i „nový“ žurnalismus.

Když se na protest proti ponižování ze strany vládní moci a nezaměstnanosti zapálil mladý Tunisan Mohammed Bouazizi, uspořádala jeho matka protest – jehož video dala na Facebook. Tam ho objevila nejvlivnější arabská stanice Al Jazeera. Když Bouazizi zemřel, vyvolalo to vlnu protestů v Tunisku i arabském světě. Vliv Al Jazeery ji zcela zásadní, přitom její novináři byly pouhý měsíc před událostmi trénováni v užití nových médií. Tyto dovednosti se velmi hodily v případě, kdy v místě události nejsou žádní novináři. U Al Jazeery se jednalo o vyvrcholení 2letého programu iniciovaného během války v Gaze v letech 2008-9, která poukázala na množství on-line diváků. Al Jazeera spustila službu Sherek, která je zřejmě inspirována službou iReporter od CNN. Ta nabídla běžným divákům sdílet jimi vytvořený obsah, čímž umožnila mediální pokrytí vzdálené a překvapivé události např. zemětřesení v Japonsku. Tento způsob získání mediálního obsahu má však i velká rizika. Čím snadnější je získání záznamů, tím těžší je jejich ověřování. Novináři sledují značky ulic, aut či zbraní, aby ověřili region. Podle stínu a počasí je možné ověřit, zda byla fotografie či video opravdu pořízenou v uvedenou dobu. I když dojde k ověření, ale hrozilo by k odhalení identity natočených a k jejich ohrožené – video není zveřejněno. Tento proces je možné usnadnit využíváním informací od důvěryhodných dobrovolníků či prosbou o ověření od diváků. Role médií se proměňuje:

„The role of journalists in this new world is to add value to the conversation by providing reporting, context, analysis, verification and debunking, and by making available tools and platforms that allow people to participate.“ říká závěrem Rusbridger z Guardianu.[15]

6. Arabské jaro^{^[16]}

Podle mnohých vůdců občanské společnosti Severní Afriky a Středního Východu umožnily Arabské jaro technologie: internet, mobily a sociální sítě. Díky těmto technologiím byli zájemci o demokracii schopni vytvořit rozsáhlé sítě, sociální kapitál a zorganizovat politické akce s nevídanou rychlostí a rozsahem. Virtuální sítě se tak mohly materializovat na ulicích. Zaměřím se na Tunis a znaky společné pro většinu regionu.

Rozbuškou bylo již zmiňované zapálení se Bouaziziho 17. prosince 2010. Sebezapálení se stalo symbolem odporu ke společnému nepříteli. Nespokojenost se již dříve projevovala na blozích nebo se šířila přes SMS. Slavné je YouTube video s vládním letadlem z nákupních destinací v Evropě, které využívala zřejmě manželka diktátora Bena Aliho. Tunisané si posílali SMS s vtipy o stárnoucím 25let vládnoucím diktátorovi. Když vláda zakročila proti YouTube a Facebooku, aktivisté vytvořili alternativní webové prostory mimo dosah státu. Obrázky Bouaziziho se šířily přes rodinu a přátele přes Facebook až k Al Jazeeře, která hrála zásadní roli v šíření informace v regionu. Když vláda opět zablokovala největší sociální sítě, lidé je nahradili domluvou pomocí SMS. Méně než 20% populace aktivně používala sociální média, ovšem téměř každý měl mobilní telefon. [17] Skupiny jako Anonymous ochromili vládu, pomohly aktivistům dostat se přes státní firewally a poradily jak zůstat nepoznáni. Přední aktivisté byli zatčeni, ale hnutí nemělo tradiční vůdce – charismatické ideology, náboženské či odborové vůdce – a nebylo tak tímto zásahem zásadně ohroženo. Protesty se rozšířily do Alžírska, Jordánu, Ománu, Jemenu a Egypta. Menší proběhly v Libanonu, Mauretánii, Súdánu a Saudské Arábii, kam uprchl 14. ledna 2011 Ben Ali. Symbol útlaku byl svržen.

Jak mohli aktivisté ve věku 20-30 let svrhnout 25-30 let vládnoucí autoritářské vůdce? Určitě mělo vliv množství mladých v populaci, jejich nezaměstnanost spojená s klesajícím ekonomickým výkonem státu. Sociální média však především pomohla dlouho existující nespokojenost proměnit do strukturovaného hnutí s kolektivním vědomím a sdílenými povinnostmi a vyhlídkami.[18] Zásadní bylo, že po roce 2000 se nové technologie rychle rozšířily po arabském světě. Obzvláště ve městech se stalo čtení zahraničních médií a komunikace s přáteli a příbuznými v zahraničí zvykem. Povstání by nebylo možné, kdyby nebyla zpochybněna legitimita režimu pomocí zveřejňování jeho korupce na internetu. Internet se zároveň stal alternativní veřejnou sférou pro diskuze o alternativách k politickým rozhodnutím nebo místem pro debaty žen o rovnoprávnosti. Právě díky tomu, že tyto technologie byly tak populární, mohly být využity v době politické krize. Ovšem byla to především naprostá každodennost mobilních telefonů, která se stala bezprostřední příčinou politické změny.[19] Samotnou rozbuškou ani tak nebyl akt násilí režimu, ale rozšíření zpráv o rozzuření rodiny, přátel a následně i cizích lidí. Když některé režimy začaly využívat sociální sítě a vysílat falešné informace, aktivisté využily Google Maps, aby se mohli sami monitorovat a ověřovat informace. Také snahy o odstřihnutí infrastruktury se ukázaly mnohde být problematické z důvodů velké decentralizace infrastruktury a blízkosti Evropy. Když Mubarak v Egyptě odpojil stát od internetu, došlo k ztrátě reputace země, jakožto vhodného místa pro IT investice a technologického centra regionu, na burze došlo k desetimilionovým ztrátám.[20] Nezamýšleným důsledkem také bylo, že lidé bez informačních zdrojů vyšli na ulici, aby se informovali a stali se tak součástí protestujících mas. Přístup k internetu má stále menšina obyvatel regionu, ale právě tato vzdělaná, městská menšina dala do pohybu Arabské jaro. Sociální sítě tak zásadním způsobem přispěly k revoluci tím, že vytvořily alternativní veřejnou sféru těžko kontrolovatelnou státem, kterou navíc tvoří důvěryhodní členové rodiny a přátel.

Závěr

Cílem této eseje bylo představit vliv internetu na současnou masmediální komunikaci. V první kapitole jsem se zabýval obecným důsledkem, kterým je zapojení dříve pasivního publika do procesu vytváření a sdílení informací. Výsledkem je řada překvapujících řešení, crowdsourcing umožňuje vytvářet největší encyklopedii světa, odhalovat teroristy nebo jen plagiátorství v odborných pracích politiků. Nevýhodou mediálního světa se snahou o co největší rychlost je snadnější šíření novinářských kachen. V druhé kapitole jsem se věnoval pro současné zpravodajství a veřejnou debatu překvapivě důležitému Twitteru. Použil jsem příklad o tiskové konferenci o zabití Bin Ladina, který poukazuje na doposud nepředstavitelnou rychlost šíření informací a zároveň možnost publika se zapojit do veřejné debaty či ověřování předkládaných informací. Ve třetí kapitole jsem se zaměřil na samotný internet, přesněji jeho technologické vlastnosti a vývoj, které i díky decentralizaci a dalším prvkům nebývalý inovační potenciál vedoucí k překvapivým řešením. Čtvrtou kapitolu jsem věnoval fenoménu Webu 2.0, jež je součástí názvu mé práce. Od počátku nového tisíciletí se více prosazují principy posílené participace uživatelů umožněné několika zásadními technologickými inovacemi. V páté kapitole jsem se zaměřil na reakce klasických médií na takto vzniklá nová média a důsledky pro žurnalismus. V poslední šesté kapitole jsem se pak rozhodl popsat v nejaktuálnější a politicky nejvýraznější událost spojovanou s novými médii – Arabské jaro. Třebaže v něm internet používala menšina, byl důležitým prostředím pro vytvoření alternativních veřejných sfér, které umožnily spustit, udržet a prosadit revoluci v mnoha zemích regionu.

Celkově jsem se v této práci pokusil o nástin velmi aktuálního a zásadního tématu: vlivu internetu na média a občanskou společnost. Toto téma je nesmírně široké, proto jsem se pokusil ho představit v hlavních obrysech: praktickými příklady vlivu internetu na média, teoretickým rámcem vysvětlujícím technologické základy internetových médií a důsledkem změny médií i technologii na konkrétní politický problém.

Jak se Vám článek líbil? Napište komentář níže – či ho sdílejte! Těším se na Vaše reakce :)

Zdroje

„Back to the coffee house“, The Economist, http://www.economist.com/node/18928416 (stav 28. 5. 2013).
„The people formerly known as the audience“,The Economist, http://www.economist.com/node/18904124 (stav 28. 5. 2013).
Latzer, Michael, Media Convergence, Working Paper der Abteilung Medienwandel & Innovation IPMZ UZH, (Zürich: 8/2012).
Latzer, Michael, „Medienwandel durch Innovation, Ko-Evolution und Komplexität. Ein Aufriss“. Medien und Kommunikationswissenschaft, Heft Nr. 2 (2013).
Howard, Philip N. and Hussain, Muzammil M., „The Role of Digital Media“, Journal of Democracy 22, Nr. 3 (July 2011): 35-48.
„Bulvární okénko: Mark Zuckerberg navštívil o víkendu Prahu“, Tyinternety.cz, http://www.tyinternety.cz/2013/05/27/clanek/bulvarni-okenko-mark-zuckerberg-navstivil-o-vikendu-prahu/ (stav 28. 5. 2013).
„No Jews on Delta flights to Saudi Arabia? A story that took off…without all the facts“, Chron.com, http://blog.chron.com/believeitornot/2011/06/no-jews-on-delta-flights-to-saudi-arabia-a-story-that-took-off%E2%80%A6without-all-the-facts/ (stav 28. 5. 2013).
Wikipedia, „Web 2.0“, http://en.wikipedia.org/wiki/Web_2.0 (stav 28. 5. 2013).

Poznámky pod čarou

[1] „Back to the coffee house“, The Economist, http://www.economist.com/node/18928416.
[2] Ibid.
[3] Ibid.
[4] „Bulvární okénko: Mark Zuckerberg navštívil o víkendu Prahu“, Tyinternety.cz, http://www.tyinternety.cz/2013/05/27/clanek/bulvarni-okenko-mark-zuckerberg-navstivil-o-vikendu-prahu/.
[5] „No Jews on Delta flights to Saudi Arabia? A story that took off…without all the facts“, Chron.com, http://blog.chron.com/believeitornot/2011/06/no-jews-on-delta-flights-to-saudi-arabia-a-story-that-took-off%E2%80%A6without-all-the-facts/.
[6] „The people formerly known as the audience“,The Economist, http://www.economist.com/node/18904124.
[7] Josef Šlérka, (příspěvek přednesený v rámci „Nevládky 2.0“ One World Social Inovation, HUB Praha, Česká republika, 25. 10. 2011).
[8] „The people formerly known as the audience“,The Economist, http://www.economist.com/node/18904124.
[9] Michael Latzer, „Media Convergence“, Working Paper der Abteilung Medienwandel & Innovation IPMZ UZH, (Zürich: 2012),12.
[10] Ibid., 12.
[11] Ibid., 12-3.
[12] Michael Latzer, „Medienwandel durch Innovation, Ko-Evolution und Komplexität. Ein Aufriss“. Medien und Kommunikationswissenschaft, Heft Nr. 2 (2013): 11-12.
[13] Wikipedia, „Web 2.0“, http://en.wikipedia.org/wiki/Web_2.0.
[14] Katrin Busemann und Christoph Gscheidle, „Web 2.0: Nutzung steigt – Interesse an aktiver Teilnahme sinkt“. Ergebnisse der ARD/ZDF-Onlinestudie 2010 in Michael Latzer, „Medienwandel durch Innovation, Ko-Evolution und Komplexität. Ein Aufriss“. Medien und Kommunikationswissenschaft, Heft Nr. 2 (2013): 13.
[15] „The people formerly known as the audience“,The Economist, http://www.economist.com/node/18904124.
[16] Philip N. Howard and Muzammil M. Hussain, „The Role of Digital Media“, Journal of Democracy 22, Nr. 3 (July 2011): 35-48.
[17] Ibid., 36-7.
[18] Ibid., 47.
[19] Ibid., 42-3.
[20] Ibid., 44.

Podobné články:

Konec liberálního úspěchu a limity přímé demokracie? Příčiny a důsledky švýcarské iniciativy „Proti ...

Vznik dalšího WordPress blogu (aneb návod)

WiFi v busech: nefungovalo Břeclav-Lednice-Podivín