Manifest České Moderny – referát

Cílem referátu je představit stručně Manifest české moderny (dále jen Manifest), zásadní dokument požadující umění ne politicky manifestační – ale především individuálně hodnotné, tedy „umělecké“ v současném slova smyslu. Celý text Manifestu by se vešel na pouhé dvě strany formátu A4. Myslím si, že Manifest je tak výstižně a čtivě napsaný, že budu citovat jednotlivé věty a doplním je komentářem, abych připojil současný kritický pohled

(Referát byl prezentován v semináři “Politické funkce kultury před rokem 45”  vyučovaný VelMr. Rakem v rámci předmětu Dvě století Střední Evropy na MTS IMS FSV Univerzity Karlovy v Praze.)

Původně se mluvilo o tzv. České moderně, časem se ovšem ukázalo, že nevzniklo žádné jednotné hnutí. Proto bude následovat stručné představení nejpřednějších signatářů Manifestu, abychom alespoň tušili vliv tohoto dokumentu na jejich tvorbu a naopak.

Styl a obsah¹

Pro uvedení do stylu textu si dovolím citovat první odstavec: „Sražena typickými reprezentanty starých směrů v jeden šik, přinucena obhajovati své přesvědčení, volnost slova, právo bezohledné kritiky nejprudším a nejvášnivějším bojem, jaký česká literatura vůbec zaznamenává, přijala část mladé generace literární jméno, které s despektem bylo hozeno na ni: Česká Moderna.“

Z citace je jasné, že text je napsán velice živým, provokativním jazykem. Je radost ho číst, ačkoliv byl napsán roku 1895. Zajímavé je, že text se asi ze tří čtvrtin zabývá politikou. Přitom z mé středoškolské zkušenosti znám Manifest pouze jako text obhajující literární tvorbu, případně umění. Zatímco část zabývající uměním, je vzhledem k současnému stavu přece jen překonaná – tak většina textu týkající se politiky je stále velmi aktuální a myslím si, že v mnoho tezí ani nikdy nezestárne.

Umělecká část

Především Moderna „Cítí, že mezi generací starší a jí je nepřeklenutelná propast.“ revolučně „povrhla ujetou silnicí a půjde si svou cestou“.
„Nevážíme si pestrobarevného látání přejatých myšlenek a forem [ruchovsko-lumírovský romantismus], zrýmovaných politických programů, imitací národních písní, veršovaných folkloristických tretek, šedivého fangličkářství, realistické ploché objektivnosti.

Individualita nade vše, žitím kypící a život tvořící.“ Tedy proti předchozí generací prosazovanému umění, které mělo být politické lidové manifestační a hlavně české – staví individuální přínos jednice. „Dnes … kdy všechno staré padá do rumů a počíná se svět nový, žádáme od umělce: Buď svým a buď to ty! Neakcentujeme nikterak českost: Buď svý a budeš český.“ Což je určitě zásadní rozdíl oproti předchůdcům. Zároveň je tu i nadčasová myšlenka o významu umění jako takového „Naše moderní není to, co je právě v módě“. Následuje výčet směrů – „ta efemérní hesla, jež nivelizují a uniformují vždy na několik měsíců v řadu literárních děl a po nich se opičí literární gigrlata.“ Za cíl umění tedy vytyčují: „Chceme pravdu v umění, ne tu, jež je fotografií věcí vnějších, ale tu poctivou pravdu vnitřní, jíž je normou jen její nositel – individuum.“

Politická část

Podobně jako umělecká část se začíná politický díl textu vymezením se vůči starší generaci: „Přesyceni frázemi, vyburcováni pohledem na opatrné podvázání boulangistického křídla, zhnuseni hejslovanstvím a kdedomováním, procitli jsme. Podívali jsme se se skepsí na své otce. Trudný dojem.“ Zajímavé je, že staročechům přiznávají, že vykonali mnoho – ovšem práci současníků, tedy mladočechů, považují za roky hubené.

Nadčasové jsou části kritizující bezobsažnost politiky: „Místo duševní potravy dávány jí fráze a zase fráze“. Dále kritizuje Manifest formu politiky: „Nemůžeme pochopiti, že by to byla jakási věda, plná machiavellismu, kramářství, napalování, maskování, jednak jeviště, kde se sklízí potlesk, popularita, polibky družiček a nadšení národa.

Politika je těžká, namáhavá práce a jen práce. A práce tichá.“ A naléhá na kvalitu politiků: „Jak chceme v literatuře individualismus, tak ho žádáme v politice. Politika budiž prováděna celými, vypracovanými jedinci. Míra jejich individuálnosti buď v přímém poměru k stupni jejich sebezapření: nic pro sebe sama, vše pro věc.“

Výše uvedené požadavky jsou obecně platné a těžko kdy budou zcela naplněny. Informace, která naopak výrazně přibližuje dobu je, že se již autoři nebojí o svůj jazyk a nemají potřebu ho před někým bránit či obhajovat. „Zachování jeho není nám účelem, ale prostředkem k vyšším cílům.“ Díky dobré situaci, tak může odsoudit chování němců – a zároveň kritizovat politické strany, „které jen ve prospěch vlád národnostní řevnivost živí a v ní ubíjejí nejlepší síly národa.“ Naopak se snaží najít „dorozumění na poli humanity a – žaludku“ s krajany německými.

Zároveň se Manifest věnuje otázkám sociálním: „Počítáme dělnictvo k národu? I tenkrát, když prohlásí, že je internacionální? Ano.“ Krátce okomentuje i současné politické problémy: „Návrh na všeobecné hlasovací právo byl tahem, jenž měl přivést vládu v rozpaky, nyní je pohozeným dítětem, k němuž se vlastní otec [Mladočeši] netroufá nijak hlásiti.“
Kritizuje buržoazii Evropy, že „zapomněla záhy na trpký osud potlačovaných“ a že „staví se proti mozolným, prosícím rukám bílých otroků. Chceme všeobecné hlasovací právo – ne proto, že bychom věřili, že se tím změní smutný stav jejich, ale proto, že svěží silou jejich spíše se přivede nynější parlamentarismus ad absurdum, kteréžto naděje jsme se při delegaci mladočeské dávno vzdali.“ A neodpustí si ani břitký komentář: „Ona zapomněla (zvouc se pyšně stranou lidovou) svého poslání, přizpůsobuje se ovzduší a poměrům, místo kritiky vyjednává, místo práce deklaruje.“ Následuje žádost „o ochranu všech pracujících a strádajících od útisku mocných tohoto světa.“ a také: „Důsledně žádáme i pro ženy přístup do kulturního a sociálního života.“

V závěru pak kriticky hodnotí i tehdejší stranický systém: „Strany buďtež prostředkem společenského pokroku, ne však jeho překážkou; vychovat lid znamená povznést jedince na plnou a životní výši sebevědomí a rozbít lenivost tupé, netečné přilnavosti, všechnu tu pohodlnou zbabělost, nezodpovědnost, nemyslivost, kde necení se duch, idea po své hodnotě, nýbrž počítají se jen líná těla a hlasující ruce.“ Tedy opět manifestace důležitosti individualismu, který je garancí rozvoje společnosti – přesto si myslím, že do jisté míry (řekl bych podvědomě)je touha po silném individuu ovlivněna dekadencí a myšlenkami nadčlověka.

Osobnosti Moderny

Ačkoliv nevznikl žádný Modernistický časopis, ani pevné seskupení kolem něj (povětšinou autoři přispívali do Moderní revue2) – ovlivnil tento text zásadně českou kulturu. Ta byla konečně osvobozena od povinnosti umění, reprezentovat český národ i na úkor estetické kvality. Je známo, že Máchovi přiznávali jeho současníci talent – ovšem kritizovali jeho „nečeskost“ a apolitičnost. Nová generace, která již nemusela bojovat za svůj jazyk a národ tedy logicky začala bojovat za právo se umělecky vyjadřovat a tím se zařadit mezi plnoprávné kulturní národy Evropy.

Manifest České moderny podepsali tito kritici: J. V. Krejčí, F. X. Šalda a J. Třebický, dále pak literáti: O. Březina, J. S. Machar, V. Mrštík (který i připravil text prohlášení), A. Sova a K. Šlejhar, také i političtí publicisté (především realisté a pokrokáři3): V. Choc, K. Körner, J. Pelcl a Fr. Soukup.

Josef Machar⁴

Josef Machar udržoval velmi čilý styk s českým kulturním prostředím, přispíval do Herbenova Času a Masarykovy Naší doby. Přátelil se Aloisem Jiráskem a T.G. Masarykem. Výrazně se podílel na bojích mladé literární generace devadesátých let 19. století.

Josef Machar se stal zakladatelem a mluvčím České moderny, jejíž Manifest byl vydán v roce 1895. Jednalo se o básnickou skupinu, která prosazovala proti starší generaci svobodu jedince a jeho tvorby bez poplatnosti tezím a obecným ideálům.

V roce 1916 byl Josef Machar krátce vězněn pro čtyři básně ze sbírky Krůpěje. Po návratu do Prahy působil do roku 1924 jako generální inspektor armády. Zklamán politickými poměry v nové republice vzdal se této funkce a rozešel se i s T. G. Masarykem. Své kritiky uveřejňoval v extrémních pravicových periodikách.

Otokar Březina⁵

Básník, esejista, prozaik a myslitel, představitel symbolismu a jeden z největších zjevů novodobého českého básnictví. Ve svém díle hledajícím odpovědi na základní otázky o smyslu života spojil zkušenost vlastního lidského a myšlenkového zrání, podepřeného rozsáhlou konfrontací s dědictvím nejrůznějších kultur, s výrazovými prostředky moderního evropského básnictví. Zejména novou básnickou obrazností, vytvářenou řetězci metafor a vycházející z oblastí racionálního poznání, a hudebností svého volného verše trvale ovlivnil celý vývoj českého básnictví 20. století.

F. X. Šalda

Určitě jeden z nejvýraznějších signatářů Manifestu. Na jeho příkladu můžeme uvést, jak byl v manifestu propagovaný individualismus aplikován v praxi. I v textu manifestu je literární kritika zmiňována jako svébytná tvůrčí činnost, Šalda je její nejvýraznější osobností a propagátorem, zde následuje bližší definice kritiky:„Posláním kritiky je hlubší poznání a výklad posuzovaného literárního díla. Kritik ho musí umět rozebrat z hlediska jeho tematické, kompoziční i jazykové výstavby, zařadit ho do celku autorovy tvorby i do širšího literárního kontextu, zhodnotit jeho osobitost, novost, pravdivost. Musí být schopen posoudit jeho estetické i společenské hodnoty, což vyžaduje nemalou vzdělanost a také schopnost tvořit, modifikovat a náležitě aplikovat hodnoticí kritéria.
Tato měřítka byla kdysi ryze subjektivní a teprve později – v souvislosti se snahou o zvědečtění kritiky – dostávala objektivní charakter.“⁶

Závěr

Pokusil jsem se stručně představit obsah Manifestu české moderny. Zvýraznit nejpodstatnější části a případně doplnit ty kousky informací, které nejsou ze současného pohledu zjevné. Nejraději bych vložil celý Manifestu, bohužel to délka práce neumožňuje. Přijde mi, že parafrázovat tak obsahově i jazykově kvalitní text, by ode mne bylo pošetilé. Proto jsem nejdůležitější části citoval.
Zbývající prostor práce jsem věnoval krátkému představení tří význačných osobností manifestu. Mluvčímu Macharovi, který přešel od literární tvorby k politickým aktivitám. Otokaru Březinovy, který našel své naplnění především v symbolistickém umění, které je v textu Manifestu kritizováno, a dosáhl básnického mistrovství. A konečně jsem se pokusil v odstavci představit literární kritiku tak, jak ji prosazoval její nejvýraznější autor – Šalda.
O každém z nich existuje obrovské množství kvalitní literatury, mně postačil pro odstavec dlouhé medailonky internet. Signatářů Manifestu navíc bylo dvanáct, nemluvě o umělcích, které ovlivnil. Pokusil jsem se tedy stručně naznačit vše podstatné o Manifestu české moderny, co bylo v rámci práce možné.

Zdroje

1. „Manifest České moderny“, Česká literatura na internetu, http://www.ceskaliteratura.cz/dok/mmoderny.htm, 8. 12. 2009.
2. Jiří Pavelka a Ivo Pospíšil, eds., Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. (Brno: Georgtown, 1993).
3. Jaroslava Janáčková, Česká literatura 2: Od romantismu do symbolismu, (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997).
4. „Josef Svatopluk Machar“, Spisovatelé.cz, http://www.spisovatele.cz/josef-svatopluk-machar, 25. 11. 2009.
5. „Otokar Březina“, Česká literatura na internetu, http://www.ceskaliteratura.cz/autori/brezina.htm, 25. 11. 2009.
6. Jiří Poláček a kolektiv, et al., eds., Průhledy do české literatury 20. století (Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000), 189.