Referát na 3 normostrany a stranu o literatuře. Aktualizovaná, ovšem doposud neschválená verze.
Cílem této referátu je stručně představit Finské národní hnutí. A to především z pohledu Hrochovy klasifikace, ze které při studiu nacionalismu ve středo- a jihovýchodní Evropě vycházíme. Tato klasifikace se nejlépe hodí pro sledování národních hnutí nestátních (nedominantních) národů, jakým byli i Finové – ať už vůči Švédům či Rusům. K literatuře:
Hroch, Miroslav. Evropská národní hnutí v 19. století: Společenské předpoklady vzniku novodobých národů. Praha: Svoboda, 1986.
Tato práce vychází především z Hrochovy knihy, která je díky svému členění a nejvhodnější k popisu tématiky. Dělí národní hnutí na: fázi A – období učeneckého zájmu, fázi B – období vlastenecké agitace a fázi C – období masové hnutí. Dovolil jsem si použít pojem fáze 0, která předchází fázi A a uvádí samotné počátky finské individuality.
Jutikkala, Eino, and Kauko Pirinen. Dějiny Finska. Praha: Lidové noviny, 2001.
Oproti tomu kniha Dějiny Finska – se zabývá celou historií tohoto území, národa a státu. Je vydána v Nakladatelství Lidové noviny a je součástí řady popularizující národní dějiny – soustředí se tedy spíše na politiku, než na sociální aspekty hnutí, jak je tomu o Hrocha. Z této knihy, tedy doplním spíš zajímavosti – i když mi posloužila dobře jako rámcový náhled do finských dějin a vytvořila základ pro soustředění se na národnostní problematiku. Přece jen se nevyhnula popularizačnímu tónu a v některých ohledech se snažila spíše zaujmout než fundovaně informovat.
Jussila, Hentilä, and Jukka Nevakivi. From Grand Dutchy to a Modern State. London: Hurst & Company, 1999.
Posledně zmíněnou knihu musím hodnotit naopak jako velmi kvalitní. Ovšem vycházím jen z omezeného množství textu, týkajícího se národního hnutí – právě z toho důvodu se příliš neprojevila ani v referátu. Autory knihy jsou profesoři politické historie na Helsinské univerzitě – odbornost textu je vysoká. Kniha byla z finského originálu přeložena do angličtiny. Dostupná je pouze v národní knihovně v jediném výtisku. Doporučil bych ji pro další studium finské problematiky.
fáze 0: vznik finské individuality
Současné území Finska bylo v 12-14. integrální součástí Švédského království, ač někteří monarchové užívali titul Velkokníže Finský. Pojem Finsko byl vnímán jen geograficky. Na jeho území žily dvě národnosti: Finové především ve vnitrozemí a Švédové na jižním a jihovýchodním pobřeží (na počátku 19. století tvořili švédsky mluvící asi 15% obyvatel). Finové jsou nehistorický národ. Základ místní politiky pochází ze středověkého vzniku samostatného biskupství. Za reformace se z církevních kruhů poprvé objevily snahy o vytvoření finského písemnictví.
fáze A: období učeneckého zájmu
V prvním desetiletí 18. st. byla finština vědecky studována. Roku 1733 vyšla první gramatika a roku 1745 slovník finsko-švédsko-latinský. Jak je pro fázi A typické, byl tento zájem veden vzdělanou, tedy cizojazyčnou vrstvou – knihy vycházely latinsky či švédsky. Finsky vycházela jen náboženská literatura.
Za počátek finského patriotismu se považují 60. léta. K dalšímu posílení identity vedly absolutistické snahy Gustava III. Ač vyšší vrstvy mluvily švédsky, z praktických důvodů se od pol. 18. st. celozemské výnosy překládaly do finštiny – navíc církev běžně používala finštinu. Na vesnických školách probíhala výuka ve finštině, na vyšších ve švédštině.
Zásadní změnu přineslo připojení Finska k carskému Rusku roku 1809 Haminskou smlouvou – z integrální části Švédska se stal autonomní celek v rámci Ruska. Švédština zůstala být oficiálním jazykem administrativy, ovšem stala se menšinovou řečí obyvatel.
Roku 1831 založená Finská literární společnost vydala roku 1835 národní epos Kalevalu. Zpočátku se společnost soustředila na lidovou tvorbu: písně, přísloví apod. Do čtyřicátých led byla švédština dále jazykem vědy, vlastenecké publicistiky i básní. Příznačně článek „Bez finštiny nejsme Finy“ z roku 1823 byl napsán švédsky. V 30. letech se národní boj soustředil na prosazování finštiny do škol.
[singlepic id=118 w=640 h=480 float=center]
V 30. a 40. léta o finské tématice debatovala pouze hrstka švédsky čtoucí inteligence. Ač měly finské nacionální myšlenky ve společnosti minimální ohlas, zasáhla cenzura carských úředníků. Navíc snahy o rusifikaci a centralismus rozzlobily doposud loajální byrokracii Finska.
Dalším výrazným mezníkem je aktivita Jana Viléma Snellmana a jeho vydávání švédsko-jazyčného časopisu pro vzdělance Saima v letech 1848-51. Dřívější nárok zrovnoprávnění finštiny se švédštinou byl nahrazen jednoznačnou snahou o dominanci finštiny. Ač byla Saima úředníky zakázána, o desetiletí později se stala základem programu nové generace vlastenců. Ostatně 40. léta provázela výrazná národní aktivita: od protestů studentů po vznik finskojazyčného časopisu Suonmetar (Finka). S přílivem nových radikálnějších členů byla obnovena činnost Finské literární společnosti – což vedlo k překladům klasiků do finštiny. Roku 1848 začala společnost vysílat své zástupce na venkov, aby sbírali lidovou kulturu a probouzeli venkov k národnímu uvědomění.
Snaha popularizovat radikální národnostní program probíhající v 40. letech vede Hrocha označit nejpozději tato léta za dobu nástupu fáze B.
fáze B: období vlastenecké agitace
Je typické, že v této době mělo posilování finštiny podporu jak u cara, tak u carské administrativy – mělo protišvédské zaměření. Protože si místodržící Menšikov obával spojení jazykových požadavků s politickými, byly v letech 1850-60 zakázány texty ve finštině kromě náboženských a ekonomických. Carská vláda rozumě ustoupila finskojazyčným nárokům, aby se vyhnula politizaci. Např. 1851 vzniká stolice finštiny na Helsinské univerzitě. Roku 1858 vniklo v Jyväskylä i první finské gymnázium.
Cenzura padesátých let neochromila národnostní hnutí a tak vznikly dva zásadní politické směry. Fenomanné požadovali dvojjazyčné Finsko a radikálnější i pofinštění švédské menšiny. Svekomanné se cítili být Švédy a mimochodem díky stykům se zahraničím prezentovali Evropě finské hnutí jako omezené a neživotaschopné.
Nástup Alexandra II. využili fenomanné – ovšem řada úspěchů byla prospěšná i pro svekomany. Roku 1683 Snellman, který se stal ministrem financí ve finském senátě, získal přímo od cara souhlas s jazykovými nařízeními, dle kterých měla být do 20 let zrovnoprávněna finština se švédštinou ve styku s obyvatelstvem. Alexandr taktéž souhlasil se svoláním finského sněmu roku 1863 – čímž se stal pro Finy symbolem dobrého panovníka.
Teritoriálně bylo národní hnutí koncentrováno do města Turku při pobřeží a Häme ve vnitrozemí – odtud byla polovina vlastenců fáze B. Dalším vnitrozemským centrem bylo Kuopio. Až ve fázi C se rozšířilo na zbytek vnitrozemí.
fáze C: období masového hnutí
Fenomanné měli převahu v selském a duchovním stavu – svenomanné ve šlechtickém a těsně i mezi měšťany. Roku 1879 získala města právo si upravit hlasovací právo a tím došlo k radikalizaci i doposud klidnějších oblastí. V této době mělo hnutí již masový ráz a nejpozději od 70. let tak Hroch označuje za přehod k fázi C. Rusifikace a carská reakce tak v 90. letech nemohla ohrozit formování finského národa.
Roku 1894 nastoupil car Mikuláš II. Pro přelom století je typické kulturně-politické hnutí rozvíjející Kalevalu. Navíc když díky ledoborcům získalo finské dřevo odbyt na západě i během zim – byl položen nejen kulturní, ale i ekonomický základ finské samostatnosti. Zhroucení carského Ruska to umožnilo a dne 6. 12. 1918 vyhlásilo Finsko nezávislost.
Závěr
Finské hnutí je v mnohem velmi originální. Ač se jednalo o nehistorický národ, bylo velmi úspěšné. Díky geografické oddělenost od Švédska si udrželo svoji identitu a získalo silné právní základy, které následně mohlo rozvíjet v autonomním postavení Ruské říše. Stalo se tak i díky postavení hodného Ruského poddaného – na rozdíl od bouřícího se Polska. Finové se naučili vycházet s Rusy, což umožnilo vybojovat si samostatnost i na Sovětském Rusku ale přitom spolupracovat natolik, aby nebyla narušena existence státu i za studené války.
Bonus
Všem co vydrželi číst až sem – jako bonus odkaz na comix vtipně komentující vztah mezi Finskem a Ruskem z webu Scandinavia and the World:
