František Kupka: Tvoření v uměním výtvarném

Úvod

Tvoření v uměním výtvarném (dále jen Tvoření) je nejvýznamnější literární dílo Františka Kupky. Tento autor se podobně jako Kandiskij zabýval abstraktní malbou a právě Tvoření osvětluje příčiny jeho tvorby. Vybral jsem si Františka Kupku, protože jeho obrazy jsou v českém prostředí ojedinělé, stejně tak v evropském a potažmo i světovém kontextu.

Referát k satelitnímu semináři Kulturní proudy před 2.světovou válkou, vyučovaný doktorkou Pelánovou v rámci předmětu Přehled moderních světových dějin na IMS FSV UK v 1. ročníku.

Předpokládám, že v jeho knize najdu osvětlení jeho cesty k abstrakci, obhajobu avantgardní tvorby. Základním zdrojem informací bude vlastní kniha Tvoření v uměním výtvarném v překladu Věry Urbanové. Původně jsem používal originální prvorepublikový výtisk z knihovny Filozofické fakulty, díky výpůjčce od doktorky Pelánové jsem však většinou čerpal z nové vydání nakladatelství Brody z roku 1999 (které je obsahově identické se starší verzí).

Život¹

František Kupka se narodil 23. září 1871 v Opočně. Po roce se celá rodina přestěhoval do Dobrušky. Po základní škole nastoupil Kupka do sedlářského učení. Už během učednictví si přivydělával malováním, obrázky svatých nebo pivních tácků. „Jeho mistr Šiška byl velkým spiritistou a pravidelně doma pořádal seance, čímž bezpochyby ovlivnil i mladého Kupku.“ Sedlářskému řemeslu se po vyučení Kupka nevěnoval, „místo toho si založil maličkou dílničku, kde maloval.“ Jeho obrazů si všiml dobrušský továrník Archleb, díky jehož přímluvě Františku Kupkovi rodiče povolili studovat malířství. Roku 1886 byl Kupka přijat na Akademii v Praze. Po pěti letech odešel do Vídně, kde studoval na Akademii der Bildenden Künste. Věnoval se symbolickým a alegorickým námětům, blíže se seznámil se spiritismem a dokonce se stal médiem. Po získání stipendia odešel v roce 1895 do Paříže na Académii Julian a později na École des Beaux-Arts.

„…nicméně ke studiu si přivydělával různě – maloval průmyslové plakáty, ilustroval knihy, vytvářel satirické skici a vyučoval theosofii – náboženskou mystickou nauku, která přikládala velkou váhu intuici.“ V roce 1906 poprvé vystavoval na Salonu d’Automne. Začal se zajímat o moderní umělecké směry, především pak o futurismus. „Kupka pod vlivem nově se formujících směrů začal vytvářet i vlastní abstraktní obrazy – stal se jedním z průkopníků orfismu…“
„Díky svým úspěšným karikaturám byl finančně zajištěn tak, že se mohl pustit do velikých abstraktních pláten, o něž sice v jeho době málokdo stál, ale kterými vešel do dějin umění 20. st. Po roce 1909 se tedy začal plně věnovat malířství. Téhož roku také namaloval svůj první abstraktní obraz Nocturno.“²

Tvoření v uměním výtvarném³

Kupka začíná svůj spis z roku 1910 pochybností. Pozoruje, že historie malířství je provázena snahou o stále větší realističnost. Píše, že obrazy hodnotíme podle síly a stupně jeho výmluvnosti. Pozoruje i snahu dekorovat – sledujíce nejdávnější doby – přestože k tomuto směru má Kupka bez pochyb výhrady (v roce 1908 Adolf Loos vydal Ornament je zločin). Poukazuje na to, že malba vznikla z nutnosti komunikovat, vyjádřit myšlenky. Kritizuje úlohu umělce, kteří pro živobytí idealizují hrubost panovníků.
Široce se zamýšlí nad křesťanském umění – například, jak se podoba Krista proměňovala a přizpůsobovala své době a prostředí. V současnosti pozoruje, že přes racionalitu své doby, stále lidé chtějí city, chtějí aby jejich smysly byly okouzleny. Upozorňuje na to, že abychom pochopili podstatu věcí, umělecky ji odíváme. Řekl bych, že se zde projevuje Kupkovy kořeny v secesi a symbolismu, neboť nezavrhuje nepřímé pojmenování, naopak ho vyzdvihuje.
Poukazuje na dlouhý historický vývoj umění (kořeny na Blízkém východě) a zásadní vliv přikládá Řecku (díky jejich citu pro úměrnost). Kritizuje historizmy, klasicismus nazývá zrůdnou odnoží tohoto jevu a říká že rozřeďujeme víno v řecko-římském džbánku.

Kupkovým zásadním názorem, které výrazně ovlivnilo jeho tvorbu je, že věda nezmenšila prostor umělce – naopak!
V následující kapitole Motiv se zabývá hlavně konfliktem mezi snahou o osobní ztvárnění reality a mezi snahou ji přesně zachytit (tématická roztříštěnost je typická pro celé Tvoření a některé motivy se stále vracejí v různých podobách). Kupka pozoruje vývoj realistický snah, její počátek přikládá Holanďanům 17. století, vrchol vidí v impresionistech. Uznává pokrok umělců v zobrazování klamů plastických či atmosferických, ovšem naturismus, naturalismus a hyperrealismus už kritizuje vzhledem k objevu, který změnil tisíciletý vývoj umění – fotografii.
Uvádí, že malba je vždy přibližná, protože realita je dynamická a tudíž nezachytitelná. Bylo by nutné aby malíř bleskurychle zachytil kontury. Neboť už barvy (Kupka odkazuje na Daltona) vnímá každý člověk jinak a tudíž neexistuje objektivní zobrazení. Naopak fotografie (ač jednobarevná, poznamenává Kupka) je schopna zachytit v jednom okamžiku stejně přesně všechny části fotografovaného objektu. Díky tomu fotografie dokáže reálně zobrazit skutečnost, která je časová podmíněnost s prostorem. Kupka však odmítá dojetí skutečností, impresionisty a jejich snahu o efektnost zobrazeného – líbivost (řekl bych že je tu nedořečená definice kýče, jakožto předmětu především líbivého a ne vnitřně obsažného).

Kupka tak vidí částečné východisko hledání motivu ve fikci, která je logickým vyústěním nemožnosti objektivně zachytit realitu. Přesto poukazuje na určitou senilní hodnotu lidské činnosti, snahy zobrazovat objektivně realitu a vysvětluje, že ruční práce [je např. na obrazu] jako duševní patina.
Naopak své současníky, snažící se reálně zobrazit svět, nazývá posměšně senzacionalisty. Ti se totiž snaží zachytit senzaci – svůj pocit. Salón odmítnutých pak pojmenovává jako choromyslný a o Fauves říká přímo jak smutný konce věcí tohoto světa!. Přesto obhajuje páchání chyb před pouhým opěvováním výsledků, tedy akademismem. Kupka následně čtenáře vyzývá, aby šli ven, vždyť je krásně – ale aby přitom odprosili přírodu za vše, co jí malíři svými snahami způsobili.
Kupka se zamýšlí i postavením umělce – jeho citlivostí, důležitostí intuice. Vývoj intuice umožňuje, lde jeho názoru, objektivní poznávání – přitom poukazuje na nemožností tvořit objektivně (neboť jsme stále ovlivněni svými vzpomínkami).

barevné roviny - Velký akt, 1909-10. — barevné roviny – Velký akt, 1909-10.

Poslední část o motivech se věnuje přírodě, která není hrozná ani krásná, protože příroda nezná morálky – to čemu říkáme my krásné, je snahou vylepšit přírodu. Přírodu chápe Kupka vědecky, tedy jako výsledek fyzikálně chemického děje. Obdivuje různorodost tvorby přírody nejkrásnější škola pro každého výtvarného umělce – jeho to slovník, jak řekl Delacroaix. Jeho pohled na inspiraci zakončím citátem: Příklady organické souvislosti v přírodě jsou přístupné všem malířům a sochařům, přejme si, aby tvořili tak logicky, jako tvoří sama příroda!
V následující kapitole Prostředníci a činitelé se pak zabývá jednotlivými prvky malby: prostorem, bodem, čárou, atmosférou, účinky světla apod. Rozepisovat se o jednotlivých postupech, je dle mého, nad rámec tohoto referátu a nejlépe jsou principy vidět na jeho obrazech, vystavovaných v Národní galerii. Podobně poslední dvě kapitoly Subjektivní svět – umělcova duše a Vyslovení a realizování, představují podobně těžko čitelné a roztříštěné čtení s opakujícími se motivy, jako podrobněji popsané kapitoly výše, přestože obsahují velmi podnětné myšlenky.

Vydání Tvoření⁴

„V roce 1914 Kupka odešel jako dobrovolník na frontu … byl jedním z organizátorů československé legie ve Francii. Po první světové válce byl Kupka jmenován profesorem Akademie v Praze, jako pedagog působil v Paříži, kde s francouzským uměním seznamoval studenty z Čech. V letech 1919 až 1938 byl Kupka podporován svým přítelem podnikatelem Jindřichem Waldesem, který vlastnil rozsáhlou sbírku jeho obrazů.“⁵

Kupkova kniha Tvoření v umění výtvarném.

Tvoření v umění výtvarném napsal Kupka v roce 1910. Ovšem podoba knihy, z které jsem čerpal, se v mnohém liší od originální verze – nezachovaného rukopisu ve francouzštině. Cesta k vydání byla totiž velmi strastiplná. Kupka na rozdíl od Kandiského, neměl konexe ani peníze na okamžité vydání. Tisk proto vyšel až roku 1923 v Praze díky SUV Mánes. Kupka mezitím dílo upravoval (ve snaze o věcnost) a učinil ho ještě hůře čitelným, jak mimochodem i sám přiznal v korespondenci s mecenášem Waldesem. I vydání v Praze doprovázely peripetie s překladem – dodnes se vlastně neví, proč dílo nepřeložil, jak bylo původně v plánu, Antonín Matějíček ale jeho švagorvá Urbanová.
Vydání Tvoření recenzenti věnovali minimální pozornost a náklad knihy se takřka nerozprodal. Kupka zahořkl, příčin neúspěchu knihy je více (kromě výše zmíněné roztříštěnosti). Doba ve které Kupka Tvoření psal a doba, ve které toto dílo vyšlo – byly zcela odlišné. Poválečná Evropa, která si prošla jedním z největších otřesů v historii, nemohla přijmout myšlenky předválečné. Samozřejmě i vědecké poznání, se které Kupka obdivoval, se během první války posunulo velice výrazně. Tvoření, ze kterého sám autor odstranil temperament, popisující objevně již triviální vědecké poznatky a navíc prezentováno archaickou podobou (linoryty v době vznikající typografie Teigeho) – mělo malou šanci na úspěch.
Navíc svou tvorbou promyšlenou, vrcholně vnitřní a spirituální, nezapadal do poválečné společnosti zmítající se v hodnotovém i myšlenkovém chaosu. Racionalitu nahradila náhoda, nevědomí: dada, surrealismus. Po druhé válce nedošlo k zlepšení, spíš naopak – tachismus nebo akční malba rozhořčovaly Kupku a vzdalovali ho uznání – jak jeho myšlenek, tak i tvorby.

Život po Tvoření⁶

V roce 1931 se Kupka stal jedním ze zakládajících členů hnutí Abstraction-Création, v roce 1936 bylo jeho dílo zahrnuto ve výstavě Kubismus a abstraktní umění, kterou pořádalo Museum of Modern Art v New Yorku. Velká retrospektiva Kupkova díla byla uspořádána v roce 1946 v pražské galerii Mánes. (…) Kupkovo dílo a jeho hluboký přínos umění byl uznán až v 60. letech 20. století. Dnes patří Kupkovy obrazy mezi nejdražší díla českých umělců.
Kupka zemřel 24. června 1957 na pařížském předměstí Puteaux.“

Závěr

Nebylo mým cílem zde převyprávět Kupkovu knihu, ale naznačit její hlavní myšlenky a teze, poukázat na komplexní styl jeho filozofie a tvorby. Zasadit Tvoření v uměním výtvarném do rámce Kupkova netradičního života a kontextu tendencí a –ismů jeho doby. Právě z odlišného kontextu doby, ve které jeho kniha opožděně vyšla, vyplývá nedoceněnost jak jeho knihy, tak i Kupkovy osobnosti. Bez ohledu na nešťastné okolnosti je Kupkovo Tvoření v umění výtvarném cenným dokumentem, který alespoň zpětně osvětluje obsáhlé duchovní základy abstraktního umění.

Zdroje

1 „František Kupka“, Artmuseum.cz, http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=538, 2. 11. 2009.
2 „František Kupka“, Artbohemia.cz, http://www.artbohemia.cz/scripts/zivotopis.php?id_author=95&jmeno=František%20Kupka, 22. 11. 2009.
3 František Kupka, Tvoření v umění výtvarném, (Praha: Brody, 1999).
4 Meda Mládková et al., eds., „Poznámky k okolnostem vzniku knihy Františka Kupky Tvoření v uměním“ in Tvoření v umění výtvarném, (Praha: Brody, 1999), 215-249.
5 „František Kupka“, Artmuseum.cz, http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=538, 2. 11. 2009.
6 Tamtéž.