Petr Neugebauer, Mezinárodní teritoriální studia, 2. ročník 2010/11, velká seminární práce

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5 České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

1. Úvod

Němci jsou pořádní ale nudní, Češi si ze všeho dělají srandu jak v pozitivním tak negativním slova smyslu. Rakušané nás štvou obstrukcemi kvůli Temelínu a Slováky milujeme a zároveň jimi pohrdáme. Chtěli bychom mít demokracii britské úrovně a vkus Francouzů, ale ne jejich auta.

Jak naznačil první odstavec, stereotypy jsou zjednodušené informace. Teritoriální studia se věnují jednotlivým územím a státům. Hlubším poznáním bychom se měli vyhnout podobným zjednodušením. Přesto se zjednodušení objevují i v odborných článcích.  Chci v rámci této práce pochopit fungování stereotypů. Proč a jak tato zjednodušení vznikají a fungují?

Myslím si, že neexistuje nic jako „Duše národa“ či jeho „Úloha v dějinách“ a to, jak národ působí na své okolí, je určeno historií i aktuálním společenským politicko-kulturním vývojem. Zároveň svou roli hrají i osobní zážitky – do jaké míry? Jakou roli mají národní stereotypy v době globalizace a evropské integrace? Hrozí nám ztráta identity, jak tvrdí euroskeptikové – a je naším národním zájmem posilovat své stereotypy? Nebo máme odstranit své stereotypy o jiných národech, abychom mohli vytvořit vytoužený evropský národ?  Až k těmto otázkám vede problematika národních stereotypů.

Cílem této práce jsou výrazně skromnější –  pochopit do hloubky fungování stereotypů. Poukázat na několik příkladů z minulosti i současnosti. K tomu bude potřeba multioborový přístup s využitím informací z dalších sociálních věd. Chci vytvořit solidní teoretický základ, porozumět hluboce a kontextuálně národním stereotypům, abych tento tuto velkou seminární práci mohl rozšířit na bakalářskou práci. Hlavním teritoriem zkoumání a zdrojem příkladů pro mě bude Střední Evropa a české národní stereotypy.

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5 České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

2. Analýza zdrojů

Při hledání vhodné literatury jsem zjistil, že se zdroje dají zjednodušeně rozdělit do dvou hlavních skupin: 1) historiografické zdroje o národních stereotypech v minulosti a 2) multioborové sborníky o stereotypech, týkající se i současnosti.

Protože jsem se rozhodl tuto práci napsat jako solidní teoretický základ pro pochopení stereotypů obecně – zaměřil jsem se především na druhou skupinu. Na tento základ chci navázat rozšířením na bakalářskou práci, s větším využitím zdrojů z první skupiny, doposud použité v omezené míře.

Pro definování pojmu jsem použil práce sociologické a psychologické. Ostatně jak píše historička Klusáková:  „Téma stereotypu bývá v centru zájmu sociálních psychologů a sociologů, méně již historiků. Pokud stereotypy studovala historiografie, věnovala největší pozornost národním či etnickým stereotypům. Koncepty, pojmy a definice si při té příležitosti půjčovala z dílny sociologů a sociálních psychologů“[1]

Využíval jsem i zdroje z etnologie. Články se týkají etnik, jako jsou Češi, Francouzi, Poláci atd. tedy i státotvorných národů. A navíc se věnuje i etnickým skupinám jako jsou Romové či Židé, jejichž vztah k majoritním národům etnologie často zkoumá. Tím, že jsem se zaměřil pouze na národy politické, mohl jsem slovo etnický nahradit za národní, aniž by došlo kvůli transferu (etnika českého, polského apod. – na národ český, polský) k nějakému zkreslení.

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5 České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

3. Metodologie

Metodou bude syntéza několika oborů (sociologie, historie, etnologie, psychologie) za účelem vytvoření plastického obrazu o národních stereotypech – jejich původu v lidské mysli, lidské identitě, následně v identitě člověka ve společnosti, důležitost pro vnitřní identifikaci skupiny i vzájemné vymezování ke skupinám jiným. Vytvořím tak charakteristiku národních stereotypů, na kterou pak navážu příklady z minulosti (využiji historiografických zdrojů) i současnosti (využití etnografických zdrojů). Cílem je, aby po zevrubné charakteristice byly uvedené příklady vnímány čtenářem v kritickém světle. Mým cílem není studium minulých stereotypů, ale především současných – k jejich pochopení je ovšem velmi přínosné ukázat jejich historický vývoj a důvody pro jejich vznik. Právě ozřejmění účelnosti stereotypů na historických příkladech poukáže ve srovnání se současnými příklady na kontroverzi národních stereotypů a nutnost kritického postoje k nim.

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5 České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

4. Národní stereotypy – definice

4.1 Co je národní stereotyp?

4.1.1 Co je stereotyp

„V každé době je lidské myšlení osvobozováno a zároveň zatěžováno sklonem ke zkratkám a stereotypům.“[2]

Stereotypy jsou zobecněním konkrétních jevů. Lidská mysl používá stereotypy k urychlení a usnadnění klasifikace světa kolem sebe. Při setkání s určitým jevem je nejdřív pozorovaný objekt (člověk) označen nálepkou, etiketou. Pomocí takto snadno určitelné nálepky je definován – a teprve poté pozorován a analyzován.[3]

Stereotyp definoval poprvé Walter Lipmann roku 1922. Ten vyšel z konceptů psychologů a sociologů počátku století a všiml si, že prostředí, v němž žijeme, známe vlastně jen velmi nepřímo a zprostředkovaně. Jakýkoliv obraz, který nám připadá věrohodný, přijímáme jako skutečnost, jako prostředí samotné. Velmi často zacházíme s tímto obrazem v naší mysli jako s realitou a dosazujeme svoji představu do našeho vnímání skutečnosti. Doplňujeme své představy o symboly prefabrikované na základě svých zkušeností, četby, filmů apod. [4]

Z Lipmannovi práce je odvozena i tato definice: „stereotypy jsou obrazy v našich hlavách (pictures in our heads)… jde o vytvoření jistých představ či obrazů, popř. předsudků na základě skutečných nebo předpokládaných, smýšlených vlastností.“ [5] Tyto obrazy v hlavách ovlivňují naše vnímání (sociální) skutečnosti.

Stereotypy pak dělíme na autostereotypy, které máme sami o sobě – a heterostereotypy, tedy naše představy o jiných.

„Obdobně jako W. Lippmann i A. Schaff viděl vytváření stereotypů jako otázku sebeobrany. Stereotypy pomáhají třídit podněty, a tím usnadňují [zdůrazněno pozn. autora], respektive umožňují existenci. Z fyziologické podstaty stereotypu plyne jeho trvanlivost a odolnost vůči změně.“[6] Ovšem teze o trvanlivosti stereotypu bude níže modernějšími přístupy poněkud zpochybněna.

Stereotyp je v obecném slova smyslu vnímán jako negativní jev. V moderním světě však slouží především k úspoře energie. Bylo by příliš náročné, kdyby měl člověk vnímat stejně podrobně každou skutečnost. Stereotyp tedy proces vnímání zjednodušuje a funguje jako nástroj sebeobrany. [7]

Projevem takového zjednodušení je, že skupina A vnímání skupiny B, C či D nediferencovaně – téměř jako stejné, snadno zaměnitelné. Zároveň i vnímání samotné skupiny A jejími členy je značně nediferencované a neurčité.[8]

Důležitou vlastností stereotypů je integrační funkce (vytvoření nediferencovaného pojmu „našeho“). Přijmutím stereotypů se jedinec stává součástí společnosti, která využívá stereotypů k obraně svých hodnost a vytváření pocitu sounáležitosti. Umožňuje odlišení vlastní skupinu od cizích – definování „jiného“.

Stereotypy jsou sociálním produktem – ve většině případů nevycházejí z osobní zkušenosti, nýbrž jsou sociálního původu a zprostředkovány sociálním prostředím. Jsou předkládány jedinci jako výraz veřejného mínění a proto projevuji značnou odolnost vůči racionální kritice.^[9] Stereotypy se jeví být objektivními, bez ohledu na souvztažnost k realitě či osobní zkušenosti jedince. Odlišná individuální zkušenost stereotyp většinou nezpochybní, nýbrž je chápána jako výjimka zpravidla, např. „mezi mými přáteli jsou i Židé“[10].

Znaky stereotypů, které uvádí Cimpová[11]:

1) Stereotypy jsou sdíleny většinou členů národa a předávány generacemi – ovšem jsou neustále reinterpretovány.

2) Stereotypy jsou stanoviska (negativní či pozitivní) spojená s přesvědčením.

3) Příjímání stereotypů je závislé na osobnosti jedince: konzervatismu (lpění na starém, preciznost, nedůvěra k novému) či otevřenosti.

4) Národní stereotypy jsou výrazem kolektivního myšlení – individualisté nepodléhají tak snadno stereotypům týkajících se skupin. Národní stereotypy jakožto součásti kolektivní životní orientace závisí na skupinových zájmech – ekonomických a sociálních podmínkách.

5) Národní stereotypy jsou konkrétní manifestací vztahů mezi skupinami „našich“ a „jiných“a zároveň zpětně ovlivňují toto vnímání.

6) Národní stereotypy vykazují velkou trvanlivost a neměnnost vzhledem k vlastnostem skupin, avšak ne k hodnotovému zabarvení vztahu k jedné dané skupině. Změna podmínek může ovlivnit hodnocení určitých „objektivních“ vlastností (např. militantní chování může být nahlíženo jako udatnost či jako agresivita).

Emotivnost (bod 2) a trvalost stereotypů (bod 6) lze dle Evy Krekovičové[12] považovat za stereotyp ve výzkumu stereotypů a nemusí platit ve všech případech.

Cílem zkoumání by měl být i vztahy mezi národními stereotypy a národním charakterem, který můžeme definovat jako chování jedinců, které manifestuje jejich příslušnost k národu – a to prostřednictvím jakýkoliv relevantních zdrojů[13]. Což je dosti obtížné a nad rámce této velké seminární práce, rád bych se ovšem tomuto tématu věnoval v navazující bakalářské práci.

4.1.2 Co je národ

Soukupová definuje národ jako řetězec generací sepnutých vzájemně předávanou historickou empirií vázanou na geopolitickou polohu.[14]

V sociologii se při definici národa vychází ze dvou přístupů. Voluntaristické/ konstruktivistické/ modernistické definice národa: Národ je považován za imaginární společenství, pro které je zásadní, že ačkoliv se jednotliví členové navzájem neznají, považují se za jedno společenství. A kulturní/organický/primordalistický přístup: Znaky národa jsou společné: území, jazyk, původ, tradice a zvyky, historie, náboženství či zákony. Syntézou těchto dvou přístupů pak můžeme přijmout Hrochovu definici národa, jako do jisté míry abstraktního společenství – jehož vznik byl ovšem ovlivněn vnějšími objektivními podmínkami.[15]

4.1.3 Co je národní identita

Pokud mluvíme o národním autostereotypu, jedná se o národní identitu. Tu definuje Cimpová[16] pomocí několika prvků:

1) obraz národa a vědomí jeho určitých charakteristik

2) vazba k národnímu státu: stát je nejvyšší entitou, ke které se člověk cítí být vázán a podřízen jí (tzv. koncová identita)

3) sdílená národní hrdost a stud: týká se hlavně událostí v dějinách

4) pocit lásky a věrnosti k národu: patriotismus a nacionalismus

5) připravenost jednat ve prospěch národa: zejména za něj bojovat

K bodu 3) a 5) se vztahuje Obr. 1 v Příloze.

U národní identity hrála i hraje historie politickou roli: Účelem mýtů identity (identity myth) není prezentovat historii národa, ale vytvořit silné vědomí o společném osudu jednotlivých členů v rámci této skupiny.[17]

Vnímání národnosti se zásadně váže na fungování identity. Mnozí postmoderní myslitelé tvrdí „že identity mají smysl jen tenkrát, můžeme-li je vymezit ve vztahu k něčemu jinému (k jiné identitě či jakémukoliv jevu).“[18]

„Konstitutivním prvkem vytváření a udržování identit je … distinkce, vymezení hranice mezi vlastním prostředím a cizím okolím, spojená se zahrnutím příslušníků kolektivu do takto vymezeného prostředí a s exkluzí ostatních. Distinkce se děje na základě charakteristických znaků a procesů, kódů distinkce, jež svou specifickou podobou a obsahem vytvářejí a prezentují svébytnost daného kolektivu.“[19] Právě tato potřeba se vymezit vede k částečné kontroverzi a konfliktnosti národních stereotypů.

4.1.4 Kontroverze národních stereotypů

Všechny národní nebo etnické skupiny se definují, alespoň částečně, skrze své hranice – tedy odkazem na ty mimo vlastní skupinu. Protože tato definice většinou glorifikuje členy vnitřní skupiny, objevují se nepříznivá porovnání s ne-členy skupiny.[20]

Vrcholem nacionalismu a debat o tzv. Duchu národů byl přelom 19. a 20. století. Postoj k národům a nacionalismu pak zásadně přeměnily dvě světové války. Teze o předurčení národů, případně i větších skupin (Germánů, Slovanů apod.) se ukázaly ve zvěrstvech válek jako nevědecké, ideologicky formované a snadno zneužitelné. Cimpová uvádí srovnání teorie Josefa Jungmanna (vycházející z Herdera), že národ je přírodní jednotou a studiem historie lze poznat jeho povahu. S teorií Bolzana, který nevidí v hledání národního charakteru smysl – v minulosti spatřuje jen morální povzbuzení pro budoucnost, ve které je vlastní úloha národa. [21]

Myslím si, že omezit historii na pouhou národní či občanskou (školní a výchovnou) motivaci by bylo degradující. Studium historie nám umožňuje pochopení současného stavu. Zároveň se ukazuje, že při studiu národních stereotypů se nemůžeme omezit jen na jeden vědní obor, ať už je jím historie, sociologie, etnologie či psychologie.

Docentka Soukupová si myslí, že z většinového uvažování a stereotypů mívají v moderní společnosti největší užitek politické subjekty, které tak získávají materiály ke konfrontaci, tolik potřebné při cestě na mocenské výsluní.[22]

4.1.5 Předsudek

V negativním slova smyslu se stereotyp stává předsudkem: Jde o fixovaný, nekriticky vytvořený a přebíraný, silně zjednodušený názor, předpokládající jistou dopředu osvojenou zaujatost vůči objektu či subjektu hodnocení „svého“ nebo „jiného“. Může se vyskytovat i ve funkci „předobrazu“, časově předstihujícího vytvoření a osvojení si stereotypu.[23]

4.2 Jak funguje národní stereotyp?

4.2.1 Psychologický pohled

Pro porozumění fungování stereotypů ve společnosti, je dobré se zaměřit na recipienta -člověka a jeho psychiku. Martin Kanovský uvedl ve svém příspěvku ‘Ludské druhy a ‘ludská myseľ – kognitívne základy etnických klasicikácií a stereotypov alternativní pohled k tradičnímu názoru v sociologických vědách. Sociologie či etnologie většinou považují etnické stereotypy za výlučně sociálního původu (viz předcházející kapitola). Tedy, že vycházejí z ideologie, moci a autorit společnosti a jsou přímo i nepřímo vnucovány jedinci prostřednictvím socializace a výchovy.

Za hlavní nedostatek takovéhoto přístupu považuje Kanovský podceňování kognitivních schopností lidské mysli.  A to ačkoliv sociální vědci ví o smutné náchylnosti lidské mysli, připisovat národům charakteristiky, které mají minimální či žádný empirický základ.

Národní klasifikace úzce souvisí s tvorbou kategoriálních pojmů. Současné paradigma sociálních věd, je považuje za kolektivní představy osvojované působením společnosti. Ovšem výzkum kognitivní psychologie ukazuje, že víc než o kolektivní představy jde spíš o teorie – obsahují např. různá očekávání. Navíc se zjistilo, že konstrukce pojmů biologické-živé domény (pojmy živočichů, rostlin ale i jejich chování) jsou odlišné od fyzické-neživé domény (týkající se předmětů). V doméně sociálně kategoriálních pojmů bylo experimentálně dokázáno, že informace, které jsou v souladu se sociálními stereotypy, jsou výrazně lehčeji zakódovatelné a vyvolávané – než informace, které odporují těmto stereotypům. Výsledky však zároveň dokázaly i poměrně překvapující závěr, že příčinou tohoto jevu nebylo to, že šlo o sociální jevy, ale spíše o to, že šlo o konceptuální kategorie (např. Čech, Němec, Rom) chápané spontánně jako přirozené druhy.[24]

4.2.1.1 Přirozený druh

Přirozený druh, neznamená, že je to pravdivý či přesný popis světa, nebo že označuje přirozeně rozlišitelnou a ohraničitelnou skupinu. Znamená jen a pouze to, že lidská mysl je spontánně a automaticky náchylná zařazovat do tohoto pojmu objekty na základě dopředu daných a specifických kognitivních operací.

Etnické kategorizace nevznikají stejně jako například kategorizace lidí dle výšky. Kategorizací dle výšky nevznikne přirozený druh – hranice mezi lidmi podobné výšky je dosti neostrá. Oproti tomu přirozené druhy mají neměnné identity nebo esence. Být Rakušanem či Romem je tedy zcela něco jiného než být vysoký či být členem politické strany. To proto, že lidská mysl a pozoruhodnou lehkostí konstruuje etnické kategoriální pojmy tzv. esencialistickým způsobem. Neznamená to, že osvojením pojmu (např. Slovák) dokážeme přesně definovat, kdo do kategorie patří a kdo už ne, ale dokážeme do nich spontánně a s překvapující lehkostí někoho přímo zahrnout či ho ze skupiny vyloučit. Přitom definujeme-li etnikum s pomocí znaků jako např: rodný jazyk, kultura, místo narození, rasový původ, občanství atd. – je zřejmě, že ani jedna z těchto prvků (či jejich kombinace) není neměnnou a priori nevyhnutelnou podmínkou.

Byl proveden dlouhodobý pokus, kterým byl prokázán esenciální přístup v chápání rasových kategorií u dětí již od 3 let až po dospělé.[25] Nejedná se o v lidské mysli zakódované chování, ale o predispozici k vnímání, která je zásadně ovlivněna kulturním prostředím. Děti tak během učení závisle na svém prostředí rozliší některé kategorie jako přirozené a jiné jako umělé druhy. A tato esencialistická predispozice, se tedy nemůže projevit, pokud jí to neumožní kulturní prostředí.

Z vědeckého hlediska nejsou kategorie reálným stavem světa, ale sociálním konstruktem – ovšem snaha o jejich odstranění by byla marná jako snaha o změnu zrakové percepce[26]. Nemá smysl snažit se odstranit sociální kategorizaci – ale minimalizovat předsudky a stereotypy z nich vyplývající. Uznáním rozdílů sice umožňuje vymezení se, tedy i vznik předsudků, hierarchizaci a stereotypy – abychom se tomu vyhnuli, je dle Kanovského nutné zdůrazňovat produktivitu, kreativitu a bohatství rozdílnosti.[27]

4.2.2 Vztah autostereotypu a heterostereotypu

Krekovičová ve svém příspěvku Medzi autoobrazom a heteroobrazom[28] identifikuje mechanismy, které se zdají být všeobecně platnými při formování autostereotypů a heterostereotypů:

1)       Při vytváření národního obrazu je často zevšeobecněna jednotlivost (mikroregionálního či jinak z kontextu vytrženého jevu) a povýšena na národně reprezentativní úroveň. Tento konstrukt se týkal především tvoření tzv. lidové kultury jednotlivých evropských národů, vycházející především z kultury a způsobu života rolnického venkova. Dnes se tento přístup nazývá „fenoménem romantického nacionalismu“. Přinejmenším v oblasti folklóru však plní stereotypy tohoto druhu funkci národních reprezentativních symbolů prakticky dodnes – viz např. otevírací a zakončující ceremoniály olympiád.

2)       Podobně dochází při tvoření stereotypu k přenosu individuální vlastnosti nebo neřesti (morálnost, nepořádnost, pracovitost, agresivita, nepohostinnost atd.) jednotlivce na všechny příslušníky národa. Příkladem může být heterostereotyp „typického“ Němce jako pořádkumilovného, pedantního ale spolehlivého. Ovšem s tímto přístupem souvisí i nebezpečné a v historii se opakující fenomény, mezi které patří např. princip kolektivní viny, kolektivního strachu nebo představy o národech/etnicích kriminálníků (Romové), mafiánů (v povědomí Čechů a Slováků Ukrajinci a Rusové – a dle Rusů Čečenci), teroristů (dle Rusů Čečenci), ukrutníků (Srbové  –  pro Srby se v národní mytologii zaměňují bosenští muslimové se stereotypem ukrutných Turků).[29]

3)       Národní auto- i heterostereotypy jsou mnohdy zástupné a vychází jen z deklarování rozdílů.^[30]Jejich původ vychází z odlišnosti v civilizačním, kulturním, sociálním či ekonomickém vývoji mezi porovnanými skupinami a je zpětně proklamován za národní.

4)       Důležitým aspektem při vytváření stereotypů je aspekt hierarchizace národů či skupin. Zásadní vliv tu má hodnocení „svých“ a „druhých“ v jisté hierarchii – právě toto zařazení je vlastně prvotním předpokladem vzniku auto- či heterostereotypu.

5)       Vztah menšina vs. většina. Stereotypy vznikají na základě porovnání někoho s někým, stojícím v hierarchii (dle bodu 4) výše či níže. Menšinové či většinové vnímání vlastní skupiny, třebaže podvědomé, je významným činitelem, historicky dlouhodobě determinující mentální obrazy. Dlouhodobé vnímání „svých“ jakožto menšiny, může působit silně integrativně a posilovat autostereotyp. Nejedná se o obecně platné pravidlo, např. Slováci žijící po většinu svých dějin v postavení menšiny se vyznačují oslabeným etnocentrismem.[31]

6)       Spontánně tvořené a fungující stereotypy (hlavně heterostereotypy) bývají většinou ambivalentní. Vychýlené pozitivním či negativním směrem signalizují buď nedostatečnou znalost „jiných“ či „svých“ nebo jisté „podřazené“ postavení v společenském žebříčku.

7)       V moderní době mají významný vliv masmédia, které ulehčují politickou manipulaci ale i manipulaci s historickou pamětí nebo vnímáním současnosti.

8)       Významný vliv pro tvoření stereotypů má ne/znalost či geografická vzdálenost k heteroobrazu. Je prokázáno, že nepřátelství je oslabováno osobním kontaktem s „druhými“. Například nejnegativněji jsou Maďaři vnímání Slováky ze středního a severního Slovenska, ač na daném území tito „druzí“ zpravidla nežijí.[32]

9)       Tři skupiny které nejběžněji podléhají národním/etnickým stereotypům jsou: 1. sousední národ, 2. národnostní menšina, 3. pracovní síla[33]

10)  Z hlediska formování stereotypů mají stále zásadní vliv dějepisné učebnice. Výzkumy německých historiků upozornily na období zásadního formování vnímání světa, který hluboce a dlouhodobě ovlivní z hlediska fixace stereotypů ve věku 9-10 let. Proto historiografové, věnující se pojmu vlast či konstrukci národní a světové historie, zkoumají učebnice čtvrtého ročníku základních škol.[34]

11)  Stereotypy mohou vzniknout z fiktivních kořenů a může dojít k zajímavé proměně. Z negativního heterostreotypu se jeho převrácením, povýšením až sakralizací – stane autoobraz. Příkladem může být původně negativní sousedský obraz Slováka – pastýře jako nemajetného a nevzdělaného prosťáčka či Německého Michla – provinčního a primitivního. Oba byly osvojeny za pozitivní národní symboly.

12)  Pocity nebezpečí (skutečného či simulovaného) zpravidla posilují vznik negativních heterostereotypů. Snadněji se vyvolávají např. při politických manipulacích v případě historických konfliktů, vnímaných ze strany hodnotícího jako pokoření či křivdu. Příkladem může být rozšíření antiněmeckých stereotypů (a obráceně) za husitských válek.[35]

Soukupová dodává, že národní stereotypy jsou součástí formování národa jako takového – v obrazech druhých je zakódováno vědomí o sobě samém, o problémech cítěných v národu a jeho aspiracích. Národní stereotypy tedy obsahují kromě přítomnosti, reinterpretované minulosti vždy i představu o budoucnosti. Podle Soukupové je současný velký zájem o stereotypy vyvolán poznatkem, že obrazy těch druhých vypovídají mnohé o ekonomickém, politickém kulturním a morálním stavu společnosti.[36]

Poslední bod uvede problematiku, kterou se budu zabývat v následující kapitole:

13) Výzkumy dále potvrzují úzkou provázanost s historickými událostmi. Historické výzkumy pomáhají dynamizovat obrazy obsažené ve folklóru, kde jsou zachyceny v statickém charakteru.

Krekovičová uvádí příklad tzv. „německého strašidla“ v Dánsku. Kde došlo už dvakrát v lidovém plebiscitu k negativní reakci v otázce integrace do EU. Kořeny tohoto chování jsou v historicky vytvořeném heterostereotypu Němce, který vznikl (jak upozornil Otto Holzapfel) roku 1864 jako důsledek anexe Šlesvicko-Holštýnska Pruskem. Tuto událost vnímali Dánové jako pokoření (obnovené obsazením Dánska nacisty), které je dodnes hlavní příčinou doposud přetrvávajícího strachu z Němců (ne Prusů!) mezi Dány. Jestliže Německo tvoří důležitou součást EU, ta dodnes v Dánech zosobňuje stereotyp Němce-nepřítele, který symbolizuje i sjednocující se Evropu. Přirozeným doprovodným znakem „obrazu nepřítele“ je i přetrvávající nedůvěra.[37]

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5. České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

5 České národní stereotypy

5.1 České stereotypy před 100 lety

Mnohé současné stereotypy mají své kořeny v 60. letech 19. století a obecně druhé polovině 19. století, na jejímž konci dosáhl český národ vyspělosti a sebevědomí. Klíčový byl v té době obraz Němců (nezapomeňme, že i německých židů), který dle Soukupové výstižně vyjadřoval daný okamžik v myšlení české společnosti a zpětně tak umocňoval skutečnost samotnou.[38]

Čechové vnímali Rakousko-Uhersko jako ochránce před germánstvím Německé říše, která posilovala v monarchii svůj vliv. Uvažování o Rakousku tak znamenalo srovnávání českých (slovanských) a německých příležitostí v Rakouské monarchii. Mezi Čechy panoval stranickopolitický stereotyp, že Rakouská vláda je štědřejší k potencionálním škůdcům Němcům, než vůči Čechům a obecně Slovanům. Tento obraz posílil neúspěch o česko-německé vyrovnání (mezi Čechy a českými Němci) respektive neuznání českého národa za třetí státotvorný národ monarchie. Jednání pokračovala poměrně neúspěšně do doby před propuknutí první světové války. Úspěch mýtu trpělivého, ale odstrkovaného Čecha násobil autostereotyp upřímné a nezpochybnitelné loajality Čechů k rakouskému státu. Šlo o protiargument proti domácím nacionálně orientovaným Němcům (tzv. Prušákům), kteří údajně ve všem pošilhávali po Německé říši a byli jí ochotní kdykoliv obětovat i rakouský zájem.

Navíc velmi rychlý vzestup Čechů v minulých desetiletích vedl k myšlence nepostradatelnosti Čechů pro prosperitu monarchie. Tento stereotyp vycházel z teze o daňovém přerozdělování v neprospěch Čechů a o českých vojácích jakožto základu Rakousko-Uherské armády, tedy nástroje k udržení mocenských pozic monarchie.  Tento pocit shrnul mladočech Karel Kramář na zemském sněmu roku 1982: „… bez českých peněz a vojáků říše ta nikdy by nebyla veleříší“[39] Obdobně vznikl stereotyp Vídně, za jejíž okázalostí měl být viděn český pot a krev. Obzvláště v konfrontaci s provinční Prahou byla Vídeň jako rostoucí evropská metropole vnímána ne jako přirozeně vzniklé město, ale dílo oficiální vládní politiky. Rakousko a Vídeň byly vnímány jakožto polykači vrstvy zbídačených Čechů – pracovních imigrantů. Za jedinou přednost Vídně byla uznávána její strategická poloha.

Dle Čechů se tak Rakousko nebezpečně, ale ne nenapravitelně odchýlilo od svého historického účelu – dobrovolného svazku rovnoprávných národů. Názor realistického týdeníku Čas, jehož centrální osobností byl T. G. Masaryk, o reformovatelnosti Rakouska tak znamenal jeden z nejprorakouštějších postojů. Stereotyp o užitečnosti zachování monarchie však souvisel s českým sebevědomím a autostereotypem o slovanských národech, které budou v krátké době určovat vývoj rakouského státu (pod duchovním vedením Čechů, jako nejsvobodomyslnějším a nejvzdělanějším Slovanském etniku). [40]

O Rakousku panoval stereotyp přebujelé byrokracie, ve které zahnívá celý systém monarchie. Vyjádřením tohoto pocitu bylo každodenní přezíravé jednání s občanem na úřadech. Krátkozrakost a duševní lenost se staly symbolem soudobého Rakušanství. Vznikla představa slepé rakouské vlády ve Vídni, která chce vládnout národům říše, ale nevidí za stín štěpánské věže. [41]

5.1.1 Český stereotyp o Němcích

Moderní český nacionalismus byl tvarován zásadně německým sousedem jakožto protivníkem. Tradičně byl tento vztah interpretován takto: povýšení a panovační Němci – vůči vstřícným, mírumilovným Čechům, usilujícím o spolupráci. Veškeré německé nacionální úspěchy tak byly vnímány jako vytvořené na úkor českých – umožněné slepým Rakouskem a zaštítěné mocnou Německou říší. Zajímavé je, že po vzniku ČSR zažijí podobný pocit Němci – a oba národy vystačí s podobnou argumentací: že rozšíření národních práv stát neoslabí, ale naopak uspokojením menšin se vyhne destabilizaci.

Typický německý Michl byl zobrazován jako: „obtloustlý, rozeřvaný, hrubý násilník s degradující noční čepičkou, popřípadě kyjem v ruce, tedy pravý opak oduševnělého a mírumilovného českého Vaška.“ [42] Viz Obr. 2 v Příloze: karikatura Německého Michla.

V 90. letech 19. století mladočeská ideologie za hlavní atribut česko-německých vztahů místo mentality a chování zdůraznila početnost a původnost. České Němce, jinak splývající s dalšími Němci, tak označila – v kontrastu s Čechy – za pouhé přistěhovalce a menšinu osadníků na území Koruny české. Jednalo se mimochodem o protiargument austostereotypu českých Němců o jejich kulturní misi na tomto území.

5.2 Současné stereotypy Čechů

5.2.1 Stereotypy mladých Čechů

V rámci většího grantu začala Akademie věd provádět dotazníkovou anketu o současných etnických stereotypech u mladé české populace. Typická odpověď na názor o typickém Čechovi zněla takto: „Myslím, že na jednu stranu jsou Češi dobráci, ale na druhou stranu si stále na něco stěžují. Dost Čechů se kvůli dřívější době ještě nedokáže ozvat a své názory si nechávají pro sebe. Typickému Čechovi stačí ke štěstí teplý domov, talíř jídla a žádné starosti.“[43]

Jak bylo psáno výše, autostereotyp a heterostereotyp se vzájemně podmiňují. Příkladem vytváření autostereotypu porovnání s jinými jsou např: „Čech je méně pohostinný než Moravan, je otevřenější a kamarádštější než Germáni, ale zase méně než Italové. Není disciplinovaný jako Němci ani egoistický jako Angličané. Nemá výbušnou povahu jako Francouzi a není moc bojovný. Čech je vlastenec, ale nějak to nepřehání jako třeba Rusové.“[44]

Může docházet k určení sebe sama prostřednictvím popisu jiného: „Němec je nafoukaný– Čech se považuje za málo hrdého, zakomplexovaného; Němec je pořádkumilovný – Čech uznává rezervy ve spořádanosti a čistotě svého okolí; Róm je líný – Čech se cítí být pracovitý a šikovný; Slovák je nacionalista– Čech je málo uvědomělý.“[45]

Ukázkou podmíněnosti auto- a heterostereotypu je, že negativní heterostereotyp je zároveň myšlen (někdy nevědomě) jako pozitivní autostereotyp: „Jestliže Čech hovoří o polské šmelině, tvrdí současně, že české výrobky jsou kvalitnější a že Češi by se podobným způsobem neživili – tedy, že stále přežívá představa o zlatých českých ručičkách. Podobně je tomu tehdy, když Čech hovoří o hloupém, líném, opilém ruském Ivanovi Víme, jak často se hovoří o vysoké úrovni české vzdělanosti a o pracovitých, šikovných, precizních českých dělnicích, … Naopak cílevědomému, nezakomplexovanému, málo citovému Němci odpovídá nespokojený, zakomplexovaný, upřímný a veselý Čech.“[46]

Zajímavý byl stereotyp ve vnímání Rusů (či Ukrajinců) jako mafiánů, což Uhlíková považuje za nově vzniklý stereotyp či předsudek. V tomto případě předsudek vidí jako předstupeň vzniku stereotypu. Za obdobný jev vnímá předsudek o Slovácích jakožto zarytých nacionalistech, který se objevil po rozdělení ČSFR. Ten vznikl rychle a pod vlivem politiky a masmédií, ovšem stejně rychle zanikal (článek pochází z roku 2001).[47]

Z dotazníkového zkoumání vyplynulo, že jedním z nejvýrazněji vyhraněných stereotypů je obraz Poláka jako typického kšeftaře, ne zcela poctivého (někdy až zlodějského) obchodníka. Zajímavé je, že stejný stereotyp byl jen o něco v menší míře přiřazen i typickému Čechovi: „Typický Čech je obézní a lakomý… Umí šidit, krást a falešně obchodovat a umí podvádět. (15 let)“^[48] Na téma česko-polských vztahů navazuje následující podkapitola.

5.2.2 Stereotypy Čechů o Polácích

5.2.2.1 Mediální korpus

V reprezentativním korpusu synchronní psané češtiny SYN2000 z let 1990-2000 obsahujícím asi 100 miliónů tvarů, hledala Dagmar Filipová charakteristické rysy polského národa, jak je vnímají Češi.[49] Našla asi 200 dokladů, z kterých sestavila deset základních oddílů. Upozorňuje, že se jedná o zobrazení, tedy mohou (ale rozhodně nemusí) tvořit součást českého stereotypního myšlení.

Deset skupiny, které odráží vnímání Poláků Čechy je: 1. Polák jako bratr, 2. Polák jako návštěvník (markantní především v příhraničních regionech), 3. Polák nakupující (opět příhraniční území, navíc závisí na momentální ekonomické situaci), 4. Polák obchodník, 5. Polák kriminálník (autorka sleduje potřebu médií zdůrazňovat národnost i tam, kde to není vůbec potřebné a použití plurálu vedoucí k ještě větší generalizaci až zavádějící informaci), 6. Polák zahraniční dělník, 7. Polská jídla a alkohol, 8. Polák šlechtic (nereflektuje současnost ale historii), 9. Polák antisemita (historizující ale i současné), 10. Polák katolík (použito k bližší charakteristice, na rozdíl od Poláka šlechtice či antisemity je i výrazně aktuální). Autorka si všímá, že v příspěvcích převládá v poměru 93:7 publicistika nad zdroji z prózy a odborné literatury. „Celkové vyznění reflexe polského národa bylo v materiálech Korpusu spíše negativní.“[50]

5.2.2.2 Průzkum česko-polských vztahů

Dvě studentky bohemistiky z Lipska se rozhodly zjistit vztah mezi Poláky a Čechy. K získání informací použili dotazníkové šetření mezi 100 Čechy (v Praze a Českém Těšíně) a 100 Poláky (ve Wroclavi a Cieszyne). Centrální byly otázky – Jak Poláci vidí Čechy a jak sebe? Jak Češi vidí Poláky a jak sebe? A jaké důvody jsou pro tato vnímání?

Výsledkem bylo, že Češi vnímají Poláky jako religiózní a obchodně zaměřené, ale zároveň vychytralé a líné. Pozitivní vlastnost, kterou Češi přiřkli Polákům a u sebe ji postrádají, byla odhodlanost. Češi zároveň mají velmi jasný obraz sami o sobě – shrnutelný pod pojmem „jako Švejk“ – humorní, zkorumpovaní, vypočítaví ale zároveň inteligentní.

Poláci charakterizují Čechy jako pořádné, ateistické, přátelské a dalšími „Švejkovskými“ charakteristikami a doplňují český sebeobraz v pozitivním slova smyslu. Polský obraz o sobě samých je silně sebekritický. Poláci se vidí jako věřící, patriotické, heroické ale také zkorumpované, pesimistické a zahálčivé.[51]

Autorky došly k závěru, že Poláci mají k Čechům neutrálně-pozitivní vztah – zatímco Češi k Polákům neutrálně-negativní vztah. Příčinu nachází v důvodech k návštěvě druhé země – zatímco Poláci jezdí do Česka z turistických důvodů a vnímají Čechy pak jako příjemné, přátelské a 50% z nich uvedlo, že se zajímají o českou kulturu a historii. Češi jezdí do Polska především za nákupy, tudíž mají minimální sociální kontakty a nezajímají se o Polskou historii či kulturu. Češi se také nesetkávají s reprezentativním vzorkem populace a považují Poláky především za obchodně myslící a vypočítavé. Dokonce by 20% Čechů mělo něco proti svatbě svého potomka s Polkou/Polákem.[52]

Nezájem Čechů o Polskou historii a opačný postoj u Poláků se projevil i u otázky 10. Jaká událost vás napadne k tématu polsko-českých vztahů? a 12. Která z uvedených událostí nejsilněji ovlivnila polsko-české vztahy?

U otázky č. 10 uvedlo 28% Poláků události 1968, 21% Těšínsko a 12% svatbu Mieszka a Dombrówky – další otázky byly zastoupeny 2%. Zatímco u Čechů to byla jediná výrazná odpověď 13% Těšínsko – další byly otázky zastoupeny 3%. Ostatně na tuto otázku odpovědělo 80% Poláků a jen 32% Čechů.[53]

U otázky 12 vybírali Poláci z těchto možností a tyto hodnotily jako nejdůležitější: Těšínská otázka 49%, Višegradské setkání 46%, Pražské jaro 14%. Češi vybírali z těchto možností a takto hodnotili: Těšínská problematika 26%, německo-polská dohoda o obsazení území ČSR 19%, vpád jednotek Varšavské smlouvy (tedy včetně Poláků) roku 1968 20%, a nic z uvedeného 36%. Je otázkou, zda nejzastoupenější odpověď vychází z neznalosti, nezájmu nebo znalosti jiných neuvedených možností.[54]

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5 České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

6. Reinterpretace a kritika stereotypů

6.1. Reinterpretace stereotypů

Řezník v recenzi útlé knihy Polacy i Litwini we wzajemnym stereotypie Litevce Alvydase Nikžentatise sleduje stereotyp Poláků a Litevců o dvou klíčových postavách jejich historického vědomí. [55] Popisuje charakteristiku dvou litevských panovníků a současníků z 14. a 15. století, které jsou zásadní pro národní sebeidentifikaci. V polském případě jde o Jagella symbolizujícího jak mocenský rozmach, tak i velikost a sílu Polska (což je podobné současné mezinárodní sebeprezentaci Polska jako regionální velmoci či lídra regionu[56]), v určitých interpretacích i východní orientaci. Zásadnější vliv však má Jagello a především Vitold pro Litevce. A to jak na a interpretaci národních dějin, tak i formulaci národní totožnosti.

Řezník upozorňuje, že autor knihy se věnuje především Litevskému vnímání obou panovníků a to od 15. století prakticky do počátku nového tisíciletí, tedy i s důležitou kapitolou vývoje v 90. letech 20. století. Před 50 lety došlo k praktickému přerušení mezivládních vztahů, proto je nejaktuálnější období zásadní. Po počáteční ztrátě iluzí došlo v polovině 90. let k přelomu, který otevřel cestu k sbližování obou zemí i společností. Součástí tohoto procesu byla i snaha „vysvětlit si“ a „vzájemně pochopit“ konfliktní vztahy minulosti. Součástí tohoto procesu byla i práce historiků ohledně stereotypů či o sporných otázkách polsko-litevských dějin: charakteru unií, polonizaci Litvy, litevském národním hnutí, o polském vztahu k východním územím, obsazení Vilna roku 1920 a následných meziválečných vztazích. Navenek pak byly tyto diskuze a jejich závěry prezentovány s cílem překonat historické prizmata a traumata – a dosáhnout porozumění. K paralelnímu procesu patří obdobné snahy česko-německé. Právě v tomto kontextu se autor recenzované knihy hlásí k demaskování minulých aktualizací a přitom předkládá své vlastní.

Nikžentatis ukazuje proměny role Vitolda v době splývání či vyhraňování se vůči polské kultuře. Hlavní pozornost věnuje době, kdy je již Vitold i Jagello zpracován v rámci litevského nacionalistického vidění dějin a vzhledem k meziválečným vztahům se musel stát výklad dějin antipolským. Právě dvojce Vitold a Jagello k tomu byla využita – zatímco Vitold získal jednoznačně kladné rysy a stal se litevským národním hrdinou – z Jagella se stal zrádce, který zaprodal vlast svým egoistickým cílům. Nikžentatis poukazuje, že negativní hodnocení Jagella bylo sekundární, s cílem zdůraznit pozitivní aspekty Vitolda. Což prokazuje vymizení negativního stereotypu v současnosti a neexistence obdobné hodnotové kontrapozice v polském výkladu.[57]

Druhým přínosem recenzované publikace, je dle Řezníka vlastní autorova aktualizace vztahů. Řezník uvádí, že se autor, ne zcela vědomě, snaží o překonání starých stereotypů s cílem dosažení soužití a otevřenosti – s těmito hodnotami se současní autoři ztotožňují stejně intenzivně, jako dříve s potřebou vymezení se a národní identifikace.  Nikžentatis tak dojde k závěru, že Krevská unie byla oboustranně výhodná, či odkazuje na důležitost Polska pro Litevskou integraci do evropských a severoatlantických struktur. Což, při respektu ke všem odlišnostem, Řezníkovi připomíná „poznámky o třídním boji a přátelství k sovětskému lidu a jeho revolučnímu předvoji v pracích z 50. let“[58]. Dle Řezníka to na kvalitě a přínosu publikace nic nemění, ovšem vede k širší otázce: V čem se liší aktualizace a legitimizační role dějin v současnosti – a v dobách, o kterých badatelé píší a velmi kriticky je hodnotí?

6.2 Kritický postoj k stereotypům

Etnické stereotypy jsou jedním z typů stereotypů kulturních, skrze které je budována kolektivní (skupinová) identita, jak bylo psáno výše. Proměna stereotypů je proto možná vhodným formováním osobní identity. Stereotypy nejsou vrozené, ale naučené. Děti se jim během života učí poznámkami nebo chováním rodičů a obecně dospělých „o Židech nic nevím, ale babička říkala, že ožebračovali lidi a že nebyli oblíbení“.[59] Stereotypy se objevují v masových médiích, ale i knihách či školních učebnicích. Dále se šiří cestou přebírání názoru jiného člověka, a to zejména pokud chybí informace z první ruky – osobní zkušenost.

Redukce stereotypů je živě diskutovanou otázkou. Řešením hledali zejména američtí psychologové, sociologové a pedagogové. Pro odstraňování kulturních stereotypů z každodenního života navrhli postup shrnutý do sedmi bodů[60]:

1. zaměřovat se na každou osobu jako na jednotlivce;
2. být si vědom stereotypů a způsobů, jakými zasahuji do našich schopností chápat jiné lidi a vzájemně na sebe působit;
3. pamatovat si, že více rozdílů je možné nalézt v rámci jedné skupiny lidi než mezi skupinami navzájem;
4. naučit se dívat na věci z pohledu druhých;
5. přijmout váhavější postoj k přesnosti našich úsudků o druhých;
6. chtít se naučit více o kultuře, původu a prostředí odlišných skupin;
7. využívat příležitostí k neutralizování stereotypů, když je slyšíme.

Je nutné bojovat s negativními stereotypy, ovšem je i jasné, že není možné kulturní stereotypy odstranit. Právě na kulturních stereotypech je budována identita nutná k přežití jedince ve společnosti. Kritickým postojem k stereotypům: „může vést k pojímání subjektivní reality ne jako jediného možného světa, ale jako jednoho z možných světů.“[61]

7 Závěr

V této práci zabývající se národními stereotypy jsem se především pokusil pochopit proč a jak národní stereotypy vznikají a fungují. K tomu jsem použil zdroje ze sociologie, etnologie, historiografie a psychologie.

Stereotypy obecně jsou zjednodušené informace – lidský rozum a společnost potřebují zjednodušení, aby přežili ve světě plném informací. Lidská mysl má kognitivní predispozici k stereotypnímu vnímání národů, protože je vnímá jako tzv. přirozené druhy. Stereotypy jsou zjednodušené obrazy v našich hlavách, které mají integrační funkci, neboť kolektivu pomáhají vytvořit identitu “našeho” = autostereotyp a “jiného” = heterostereotyp. Vnímání stereotypů ovlivňuje osobnost jedince, ovšem podílejí se na něm zásadně dějepisné učebnice na ZŠ a masmédia. Využívá jich politika či reklama k mobilizaci.

Národní stereotypy přenášejí vlastnost jedince na příslušníky celého národa (pedantní ale spolehlivý Němec). Mnohdy stereotypy vychází z rozdílů v civilizačním, kulturním či socio-ekonomickém vývoji, které jsou prohlášeny za rozdíly národní (jsou Poláci nepořádní nebo nemají tolik peněz na úklid jako Němci?). Pro vytváření heteroobrazu je zásadní vzdálenost geografická i znalostní – osobními setkáními je nepřátelství oslabováno. Obecně nejčastěji stereotypům podléhají tyto skupiny: 1. sousední národ, 2. národnostní menšina, 3. pracovní síla. Národní stereotypy také zásadně ovlivňují dějinné události, např. pocit nebezpečí či ponížení ze strany jiného vede k dlouho přetrvávající nedůvěře.

V této práci jsem uvedl příklad českých stereotypů před 100 lety, které se vymezovaly vůči Českým Němcům. Češi zastávali nejprorakouštější pozice, protože předpokládali zrovnoprávnění ve federalizované monarchii a postupné převzetí vůdčího postavení.

V další části práce jsem se zabýval současnými stereotypy – hlavně mezi Čechy a Poláky. Na něm se ukázalo, že Češi vnímají Poláky spíše lehce negativně (v dotaznících i dle médií), zatímco Poláci Čechy lehce pozitivně. Dalším prvkem ovlivňujícím vnímání sousedního národa se ukázal cíl cesty – Češi vnímají Poláky jako vypočítavé kšeftaře, protože jezdí do Polska hlavně za nákupy a o Polskou kulturu se nezajímají. Poláci vnímají Čechy jako přátelské a zajímají se o jejich kulturu a historii, i proto, že jezdí do Čech za turistikou.

Protože jsou stereotypy zásadně ovlivnitelné učením – je nutné k národním stereotypům přistupovat kriticky. Pochybovat o nich, zaměřovat se na jedince, dívat se z pohledu druhých, mít zájem o jiné a případně národní stereotypy neutralizovat věcnou kritikou.

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5 České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

8 Seznam literatury

Armstrong, John A. „National Character and National Stereotypes.“ Society, Vol. 33, Issue 2, Jan/Feb 96 1996: 48-53.

Cimpová, Kristina. „Říkáme si Čecháčci: analýza negativních autostereotypů Čechů.“ Diplomová práce, Institut sociologických studií, Katedra sociologie, Univerzita Karlova Fakulta sociálních věd, Praha, 2005.

Filippová, Dagmar. „Obraz “Poláka” na základě českého národního korpusu.“ Interfaces: Obraz vzájemných vztahů Čechů, Poláků a Němců v jejich jazycích, literaturách a kulturách. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2002. 9-17.

Kanovský, Martin. „’Ludské druhy a ‘ludská myseľ – kognitívne základy etnických klasicikácií a stereotypov.“ Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. 9-16.

Klusáková, Luďa, Markéta Křížová, Karel Kubiš, Miloš Řezník, a Daniela Tinková. „Namísto úvodu: “My” a “oni” – náčrt teoretické reflexe problematiky.“ Obraz druhého v historické perspektivě II. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. 11-28.

Krekovičová, Eva. „Medzi autoobrazom a heteroobrazom.“ Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. 17-36.

Paduszynski, Ewa, a Gabriela Jeníček. „Die gegenseitige Wahrnemung der Tschechen und Polen Anhand von Fragebögen.“ Interfaces: Obraz vzájemných vztahů Čechů, Poláků a Němců v jejich jazycích, literaturách a kulturách. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2002. 39-62.

Řezník, Miloš. „Mezi historickými stereotypy a legitimizací dějinami v minulosti a dnes.“ Obraz druhého v historické perspektivě II. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. 204-6.

Soukupová, Blanka. „Český národněpolitický stereotyp Rakouska, Němce a Německého Žida před sto lety. Pohled etnologie.“ Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. 57-65.

Toncrová, Marta, a Lucie Uhlíková. „Úvod.“ Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. 7-8.

Uhlíková, Lucie. „Několik poznámek ke vzniku a zániku etnických stereotypů.“ Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. 49-56.

---

Navigace: 1. Úvod | 2. Analýza zdrojů | 3. Metodologie | 4. Národní stereotypy – definice | 5 České národní stereotypy | 6. Reinterpretace a kritika stereotypů | 7. Závěr | 8. Seznam literatury | 9. Přílohy | Poznámky pod čarou

---

9 Přílohy

Obr. 1:

 

„Nordic Brothers

Sweden and Denmark have fought each other for as long as anyone can remember and holds the record for most wars fought between them. Yes, we even beat the two big enemies of Europe, England and France.
So is it any wonder we make fun of each other today? Heck, it’s a miracle we even refer to each other as “Nordic brothers”.

And what did we fight over? Well, mainly Norway, occasionally Scania, and every now an then Denmark tried to take over Sweden. Fun times, fun times.“

Scandinavia and the World, http://satwcomic.com/nordic-brothers, 6. 5. 2011

Obr. 2: karikatura německého Michla – ze zadní strany sborníku: Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001.